Když v roce 1641 farář v Pozlovicích zapsal do matriky křest Mikuláše Martince, syna místního mlynáře, netušil, že zakládá tradici, která přetrvá čtyři století. Od tohoto data máme nepřetržitý záznam o obyvatelích luhačovického kraje — jejich jménech, rodinných vazbách, řemeslech i osudech.
Matriky farnosti Pozlovice (kam Luhačovice po staletí církevně příslušely) patří k nejstarším na jihovýchodní Moravě. Jsou digitalizovány a volně přístupné na portálu Acta Publica Moravského zemského archivu v Brně. Kdo se do nich začte, záhy zjistí, že mnohá příjmení z nejstarších zápisů tu žijí dodnes.
Některá příjmení se v luhačovických matrikách objevují tak často a tak dlouho, že je lze považovat za nedílnou součást zdejší identity. Mezi nejvýraznější patří:
Macků — jedno z nejčastějších příjmení v Luhačovicích a okolí. Pochází od zkráceného tvaru křestního jména Matěj (Macek → Macků, tedy „Mackův syn"). Typicky moravský tvar s koncovkou -ů označuje příslušnost k rodu.
Vaňa — odvozeno od křestního jména Jan (Vaněk, Vaňa). Příjmení rozšířené po celé Moravě, ale v luhačovickém Zálesí mimořádně hojné.
Kozubík — příjmení patrně odvozené od slova „kozub" (druh koše nebo nádoby). Typické pro oblast Slovácka a Zálesí.
Fojtík — jedno z nejprůhlednějších příjmení. Pochází od slova fojt (z německého Vogt), což byl rychtář — představený obce. Fojtíkovi byli potomci nebo příbuzní někdejšího fojta. V luhačovickém kraji se příjmení objevuje od nejstarších matrik.
Plášek — patrně od slova plášť nebo plášek, možná přezdívka pro člověka, který nosil charakteristický oděv.
Žáček — deminutivum od „žák", tedy student nebo pomocník faráře. Příjmení naznačuje, že předek rodiny měl vazbu na církevní či školské prostředí.
Martinec — příjmení odvozené od křestního jména Martin. Právě Martinec je prvním příjmením zaznamenaným v luhačovických matrikách (1641).
Semela — příjmení nejasného původu, snad od slova „semele" (druh mouky) nebo od osobního jména. V luhačovickém kraji stabilně přítomné od 17. století.
Vedle těchto nejčastějších rodů najdeme v matrikách i další příjmení s hlubokými kořeny v regionu:
Kadlčík — příjmení odvozené od slova kadlec (tkadlec, tedy tkadlec sukna). Na Moravě se vyskytuje především na Slovácku a v Luhačovickém Zálesí, v celé České republice je nositelem přibližně 650 osob.
Malota — příjmení rozšířené v okolí Březnice a v širším regionu Slovácka, patrně od přídavného jména „malý".
Máčalík — typicky zálesácké příjmení, v jiných oblastech prakticky neznámé.
Chupík a Kudláček — další příjmení s vazbou na region, byť méně častá.
V nejstarších matrikách bývají příjmení nestálá — tentýž člověk může být v jednom zápisu uveden jako „Jan Macků" a v jiném jako „Jan mlynář" nebo „Jan ze Lhoty". Teprve v průběhu 18. století se příjmení začala fixovat. Rozhodující roli sehrály josefínské reformy — nařízení císaře Josefa II. z roku 1786, které stanovilo povinnost užívat stálé dědičné příjmení.
Na Moravě ovšem většina příjmení zůstala prakticky beze změny — rodiny, které se v matrikách objevují pod určitým jménem od 17. století, nesou totéž příjmení dodnes. Josefínská reforma pouze formalizovala to, co bylo v praxi již zaběhnuté.
Zajímavé srovnání nabízí databáze nasejmena.cz, kde si lze ověřit četnost libovolného příjmení v jakékoli obci České republiky. U tradičních luhačovických příjmení jako Macků nebo Fojtík zjistíme, že jejich koncentrace v Luhačovicích a okolních obcích je výrazně vyšší než celostátní průměr — jasný důkaz staletého zakořenění těchto rodů v kraji.
Podobné statistiky poskytuje i portál kdejsme.cz, který nabízí mapové zobrazení rozšíření příjmení po celém území republiky.
Vedle oficiálních příjmení existoval (a na moravském venkově dodnes částečně existuje) paralelní systém přezdívek. V obci, kde žilo pět rodin Macků, bylo nutné je nějak odlišit. Přezdívky se odvozovaly od řemesla, fyzického rysu, povahy nebo polohy usedlosti. Některé přezdívky časem zcela nahradily příjmení — a my dnes už nepoznáme, že za neobvyklým příjmením se skrývá někdejší venkovský humor.
Mezi příjmení, která zapsala Luhačovice do širšího povědomí, patří bezesporu Haluza. Jan Haluza — politický vězeň komunistického režimu a první trenér a objevitel Emila Zátopka. Jeho manželka Věra Haluzová založila folklorní soubor Malé Zálesí, který dodnes uchovává tradice luhačovického regionu. Manželé Haluzovi jsou příkladem toho, jak jedno příjmení může ztělesňovat odvahu i kulturní dědictví celého kraje.
Pokud vaše příjmení patří mezi ta luhačovická, máte několik možností, jak pátrat po svých předcích:
A pokud se na některé z tradičních příjmení podíváte v matrikách pozorněji, možná zjistíte, že váš rod sahá až k onomu mlynáři Martincovi z roku 1641.
Další články ze série: Nejstarší obyvatelé Luhačovic · Antonín Václavík a Luhačovské Zálesí · Luhačovice pod lupou vědců
Karel Kadlčík · Luhačovice.cz