Pojedeme do Pozlovic na horní konec u fary, kde vystoupíme. Jsme na rozcestí cest. Vlevo vedle hezké novodobé hasičské zbrojnice jde cesta do kopce na Řetechov. Vpravo pod kostelem k přehradě a k hotelu Vega. Před námi je silnice na Podhradí. Můžeme jít pěšky dolinou kolem Pozlovického potoka. Vpravo nad farou po schodišti přijdeme k děkanskému kostelu sv. Martina se hřbitovem. Děkanát zde byl do roku 1950, kdy jej státní moc zrušila, podobně jako mnohé jiné. V této době tu jako farář působil P. Josef Máčil. Své povinnosti zde vykonával v letech 1937 až 1969. Jeho homilie byly na vysoké úrovni a velmi poučné. Navíc byl obdařen krásným zpěvným hlasem. Kousek od křižovatky po levé straně je rodný domek etnografa prof. dr. Ant. Václavíka. Napsal řadu článků do odborných časopisů. Jeho největším dílem je obsáhlá monografie Luhačovické Zálesí. Tento literární skvost vydal znovu po 75 letech Atelier IM Luhačovice. Jde o velmi potřebný skutek.
nn
Cestou k Podhradí u potoka roste léčivka kostival lékařský. Roste na vlhkých loukách a v příkopech. Kvete v době léta. Jen co se trochu oteplí, rozkvétá tu řeřišnice luční. Má kvítka bílá a s tmavou žilnatinou. Do třetice tu můžeme najít svízel bahenní. Jeho drobounká kvítka bílé barvy rozkvétají v první polovině léta.
nn
Naproti na lučních stráních rozkvétá aromatická šalvěj luční a kvete až do srpna. Je chutnou krmí pro pasoucí se dobytek. Na sušších místech pastvin o něco později kvete hvozdík kropenatý – "slzičky". Karmínově červená kvítka jsou bíle kropenatá. Až dál pod Starým Světlovem řídce roste jeho příbuzný hvozdík kartouzek. Na stráních ještě můžeme poznat silenku nadmutou. Zajímavý je její nafouklý kalich – odtud její druhové jméno.
nn
Pole jsou tu chudé, kamenité – "Co sú to za pola, skalka vedle žleba, rodí sa kamíščí, nerodí sa chleba". Více užitku dávaly krávy, když pastvy je tu kolem víc než dost. Pro bohatství lučního kvítí bylo mléko, kyška, máslo a tvaroh velmi chutné a zdravější nežli dnešní mlékárenské výrobky. Za našich klukovských let zde byly staré chaloupky, dnes jsou tu pěkné vilky. Lidé za starých časů k spokojenému životu chudého venkovana mnoho nepotřebovali. Více je zdobila skromnost, láska k práci, Pánu Bohu, druhým lidem a přírodě. Na konci vesničky od obchodu doleva, v nadmořské výšce 389 m, je sirný neboli sirovodíkový pramen, lidově "Sirčena", zpod břehu u potůčku tekoucího od studánky Sojsinky. Voda z pramene se připravovala do koupelí při revmatických potížích. Je chráněným přírodním výtvorem. Podle dr. Václava Zýky je sirovodík produktem bakterií, jejich činnosti. "Nejmarkantněji byl tento zjev pozorován u pramene v Podhradí, kde purpurově červená vrstva pokrývá celé dno studánky. Nikde jinde v České republice nebyl námi tento jev zjištěn v tak velkém rozsahu. Bakterie zde nepochybně mají mimořádně příznivé podmínky, nevylučuji, že je to způsobeno právě přítomností jistých mikroelementů ve vodě pramene." V současnosti je pramen zachycen ve formě studny. Pomineme-li sirnatý pramen v Luhačovicích u Jestřabí, tak v okolí jsou na Pradliskách, ve Velkém Ořechově, Vlčnově, Hluku, Ostrožské Nové Vsi, Kostelci u Štípy, Březnici, Želechovicích, ve Vizovicích, Novém Hrozenkově a jinde.
nn
Pod Komoncem (672 m) bývalo království sov a dravců. Dnes jsou vzácností. Podle hajného Domanského z Provodova tu před 30-40 roky přebýval výr, naše největší sova. Již vzácně v kraji ještě přebývá sova pálená, puštík, sýček i kalous ušatý. Z dravců jsou tu ještě k vidění poštolka, vzácně jestřáb, krahujec, snad někdy se objeví ostříž. Nejčastěji tu jsou káně. Jejich nejhojnější potravou jsou hlodavci – hraboši, myši aj. Je-li hlodavců málo, samozřejmě hledají jinou potravu. Jestliže při přemnožení člověk používal chemické jedy v zemědělství, výsledkem je úbytek těchto ptáků.
nn
Svou vycházku můžeme zpestřit návštěvou jeřábu oskeruše nad Máčalovým humnem na bývalé pastvině. Podobně zavzpomínat na tatarský vpád r. 1663. Je tu malý křížek: "Kateřina Svárová zabita od Turka pohana".
nn
