Reklama
Reklama

Články

Chceme nově vydat zpěvník dětských písní, říká vedoucí folklorního souboru Malé Zálesí Alena Slámová


20. 8. 2019

Už řadu let vede Alena Slámová soubor Malé Zálesí, který každoročně prezentuje luhačovický folklor veřejnosti. Jednak na různých pódiových vystoupeních při jarmarcích a festivalech ve městě i jinde, ale v Luhačovicích také při fašankové obchůzce nebo při vynášení Mořeny. Jak jste se k folklóru vůbec dostala Vy sama – bylo to už od mala?

Ano, dostala jsem se k němu přes housle, na které od dětství hraji. Když jsem byla na základce tak v 6. třídě, zakládala se v ZUŠce cimbálovka. Začali jsme s ní tehdy hrát taneční skupině, kterou vedla ještě paní Haluzová (legendární zakladatelka souboru). Pro mě to byla taková ta zlatá cestovatelská éra Zálesí, kdy jsme jezdili hodně i na zájezdy po Evropě – do Holandska, Švýcarska, Francie… Bylo to po revoluci, měli jsme radost, že se může svobodně jezdit po světě, se Zálesím jsme vyjížděli snad každý rok. Paní Haluzová byla ještě plná sil a bylo to skvělé.

Před lety s cimbálovkou 

To jste jezdili po festivalech, chápu to dobře?

Nejen. Třeba v Holandsku byl domluvený zájezd, kdy jsme bydleli v rodinách, měli jsme tam vystoupení v kostelech, domovech důchodců… I nějaké místní přehlídky, ale ne přímo folklorní festivaly. Ubytování v rodinách po dvou po třech přinášelo spousty zážitků, ve 13 poprvé v zahraničí… A museli jsme se zkoušet nějak domluvit. Holanďané byli ale velmi příjemní. I jinde to bylo moc fajn, třeba ve Švýcarsku.

Co ta Francie?

Tam jsme byli už přímo na folklorním festivalu, velmi významném. Zahraniční účastníci byli jen tři – národní soubor z Filipín, skupina z Japonska a Malé Zálesí z Luhačovic.

Odmala tedy chodíte i v kroji, který k folklorním vystoupením patří?

Ano, ale kroj se od období, kdy jsem v Zálesí začala, trochu změnil. Za paní Haluzové odpovídaly kroje podmínkám, které umožňovaly jejich pořízení. Pak vedla soubor asi 10 let paní Petráková, současná vedoucí místního muzea, za té se změnil i náš oděv.

Ona se věnuje historicky věrným rekonstrukcím krojů, takže to bylo asi dobře, ne?

Bylo to velmi dobře, protože ten kroj je velmi krásný a pohodlný. To je pro nás lepší. Kroj, který jsme používali předtím mají dodnes na Bojkovsku, ale ten luhačovický máme samozřejmě radši. I delší sukně, které má, jsou pohodlnější, kroj je o něco víc bezúdržbový (smích).

Na kolik ten kompletní ženský záleský kroj vyjde?

Asi na 20 tisíc i s botičkama. Mužský kroj podobně. Patří k chudším krojům, které nejsou tak vyšívané. Když si ale vezmete svatební variantu, která je zdobnější, tak se vzhledem k výšivkám bude pohybovat cenově daleko výš.

V horkém počasí to v těch krojích není asi jednoduché?

Luhačovický kroj je ale pořád ještě dobrý, třeba kousek vedle v Újezdci mají součástí kroje i speciální vlněné ponožky nebo punčocháče, což je v létě dost náročné. Nebo vysoké čižmy, my máme pro děvčata červené nízké botičky. Stejně když jsou taková horka raději dětem dovolím, aby vystupovaly bosky tak, jak dřív děti lítaly v létě po loukách. I kluci mají letnější verzi kroje. Náš kroj je ale jinak pohodlný. I v zimě se pod něj dá dobře obléct, říkám: „Dejte si hlavně termoprádlo, ať nezmrznete…“

Co máte Vy sama nejoblíbenější z těch folklorních písniček?

Tím, že jsem muzikant, tak to mám ovlivněné tím, že od počátku jsme čerpali ze zpěvníku pana Černíka a také z velké publikace Luhačovské Zálesí od etnografa Antonína Václavíka. Tam je tolik krásných písniček! Začali jsme z Černíkova zpěvníku i dělat nahrávky písniček, je jich tolik krásných, že si tím záleský region opravdu zamilujete. Je jich moc, které mám ráda.

Co Vy a jiná hudba modernějších stylů?

Ráda poslouchám jazz, swing, teď díky dětem máme doma oblíbenou Hudbu vesmírnou, což je ale trochu spojené s folklórem. Na Slovensku, mají soutěž Zem zpieva. Ve velkém stylu spolu soupeří nejen folklorní soubory, ale i menší skupiny, jednotlivci. Je to skoro taková „Superstar“, postupují nejlepší účastníci z jednotlivých regionů a pak je 12 finalistů. A tu finálovou show, uváděla skupinka mladých muzikantů, kteří si říkají Hudba vesmírná. Takoví napůl rapeři, mají výborné texty.

Líbí se Vám tedy prolínání žánrů?

Je to pěkné a třeba nedávno to platilo i pro koncert Janka Ledeckého tady v Luhačovicích, který se mi moc líbil. Hlavně mám ráda, když je zpěvák i dobrý muzikant. To mě nadchne, ať jde o kohokoliv. Výborný byl Ledecký, ale i to, co předváděli jeho kolegové, bylo úžasné.

Co housle, na které hrajete. Bavily Vás vždy, nebo to bylo i naopak?

Ze začátku mě nebavily, až pak s cimbálovkou. Někoho nástroj baví od malička a dělá to s chutí hned. Možná je to ovlivněné i nějakým vzorem. Ted nám hodně dětí ze souboru chodí i na housle do ZUŠky, možná i dík mému příkladu, což je radost. Teď hlavně ale pomáhá, že tady na ZUŠce jsou teď dva skvělí mladí učitelé, kteří jinak hrají i ve zlínské Filharmonii Bohuslava Martinů. Myslím, že je to pro všechny žáky velká inspirace. Já měla obrovské štěstí, že jak se tehdy založila dětská cimbálovka, zaujalo mě to, vytvořili jsme výbornou partu a hrajeme spolu rádi dodnes.

To je ale těžké tak dlouhodobě udržet, že?

Tím, jak jsou Luhačovice malé město, spousta lidí, co pak studuje v Praze nebo v Brně se už nevrátí. Tak dopadla i naše muzika, jediná já se sem vrátila, ostatní zůstali v Brně. Stejný osud potkal i tu mladší muziku o generaci mladší od nás, taky jsou všichni v Brně a sejde se to tu jen občas. Proto teď zakládáme zase dětskou muziku, abychom tu něco měli, když máme vystoupení.

Máte tam toho nadějného malého cimbalistu, že?

To je Tomášek Janoušek a ten cimbál miluje, půjde teď do 4. třídy. I kvůli němu jsme si říkali, že tu malou cimbálovku je potřeba založit. Hrají tam naši starší tanečníci, taky můj syn Šimon, kluci z jejich taneční skupiny, jsou tam tři houslisté, Tomášek na cimbál, přidávají se postupně další z taneční skupiny, kteří hrají i na nějaké nástroje.

Celkově je to aktuálně s těmi cimbálovkami tedy jak?

Jsou tři. Jednak ta naše nejstarší muzika, ale potkáme se jen tak třikrát do roka na luhačovických akcích. Snažíme se sejít na Folklorních lázních, Velikonočním jarmarku, plus nějaký vánoční koncert. Festival Písní a tancem je dětský, hrajeme tam s tou dětskou muzičkou, na Otevírání pramenů hraje zase ta mladší muzika. Někdy hrajeme dohromady. S dětskou muzičkou nám teď pomůže paní učitelka, která učí na cimbál v ZUŠce. Na spolupráci s ní se moc těším.

Myslíte si, že i těm nejmladším vznikne ta skvělá parta jako vám před lety?

Pevně věřím, že to tak bude. Je to motivace, proč to dělat. Aby zase oni měli nějakou partu svých kamarádů…

V souboru jste už pěknou řádku let, jak dlouho vlastně?

Už tak 24 let. A pořád z toho mám radost. Soubor jsem začala vést před asi 11 lety, kdy jsme se přestěhovali zpátky do Luhačovic, syn měl 3 roky. Tou dobou tu skupinka tak malých dětí v souboru nebyla, tak jsem si říkala, že ji i kvůli synovi začnu vést. Ho to až tak nebavilo, ale dodnes tančí a už ani neprotestuje (smích).

Před návratem jste byla kde?

V Olomouci, Tam jsme se potkali na škole s manželem. On je teď nákupčí v Autopalu, kde jsem 4 roky taky pracovala. Autopal v Hluku vyrábí chladiče a další věci pro auta, má asi 1000 zaměstnanců. Já tam dělala v logistice. Dělám teď ale už půl roku ve Zlíně obchodního analytika, kancelář máme v nové centrále na zlínském Obchodním domě. Před zaměstnáním mám za sebou studia aplikované matematiky v ekonomii, to právě v Olomouci na Přírodovědecké fakultě UP, pak ještě marketing v Ostravě.

Já Vás tipoval spíš na učitelku i v souvislosti s uměním a folklórem, jemuž se věnujete.

Je právě fajn, že u mé práce člověk přemýšlí, co jak má fungovat a folklór je od toho opravdu vzdálený a je pak dobrým odreagováním ve volném čase. Ve stejné práci jsem i s Karlem Ročákem s jeho ženou Marcelkou, za svobodna Semelovou, kteří se mnou vedou i folklorní soubor Malé Zálesí. Je nás teď v Malém Zálesí nějakých 8 vedoucích ve třech skupinách – po dvou třech vedoucích na jednu, což je potřeba. Jinak by se to asi nezvládalo.

 

Chystáte v souboru různá pásma. Kde na ně chodíte?

Máme trochu výhodu v tom, že po paní Haluzové zůstala pásma, která můžeme použít, když nevíme, co nového bychom nazkoušeli. Část se tedy opakuje. Používáme i něco z dob paní Petrákové, něco vymýšlíme sami úplně nově, všechno se ale čerpá z místního regionu - písniček, říkadel a tanců z Luhačovského Zálesí, z Václavíka a Černíka. Vybírají se témata vhodná pro děti a těch není zas tolik.

Která například?

Typicky výroční obyčeje, hry na louce, pastva, dětské hry. Děti dřív vlastně, aspoň ty malé, ani netančily, neměly klasické párové tance. Snažíme se s nimi proto předvádět různé obyčeje, dětské hry, říkadla, zpěvy… Je to takový mix všeho. Něco převezmeme, něco vymyslíme. Já se to pásmo snažím přizpůsobit vždy konkrétním dětem.

V čem?

Třeba máme téma „kravařky“. I když jsem začínala toto téma i kdysi s tou skupinou před jedenácti lety, s dnešní skupinou to děláme trochu jinak. Použijeme stejné písničky, ale poskládáme to tak, aby to zvládli z hlediska choreografie, když už se někteří zlepší, přidáme do toho třeba nějaký tanec.

Každoročně na jaře vynášíte taky Mořenu, symbol zimy, povězte o tom, prosím.

Je to typický výroční obyčej. Pásmo jsme jako soubor tančili už kdysi s paní Haluzovou. Tehdy se ale Mořena nechodívala házet do vody, bylo to secvičené jen jako pódiové vystoupení. Myslím, že se začalo s průvodem a házením Mořeny do vody až za vedení Blanky Petrákové. My v tom pak pokračovali. Blanka byla ve vedení výborná tím, že začala reálně obnovovat právě výroční obyčeje. I fašankovou obchůzku. Začaly se sem vracet zvyky, typické pro Zálesí, jak to tu kdysi dřív bývalo.

Z fašanku se stala krásná obnovená tradice, přibývá i účastníků?

Hlavně přibývá zastávek. Ten průvod je tak zhruba stejný, ovlivňuje to i termín jarních prázdnin. Vycházívá nás i 40, úplně všechna zastavení ale dojde třeba 10 lidí, postupně se účastníci odpojují. Mám radost ze všech účinkujících, dodržují se i tradiční masky, i když letos jme měli i téma cirkus, zároveň pro dětské šibřinky, takže tam byly i masky žiraf, což bylo takové zpestření průvodu.

Mě se líbí, i když to ozvláštní moderní masky. Třeba když s vámi jel na kolečkových bruslích dospělý účastník jako Sáblíková, to bylo vtipné.

Snažíme se ale vždy mít i několik tradičních masek - kominík, kaprál, samozřejmě medvěd. Trasu ani nesměřujeme nějak víc k lázeňskému areálu, chceme totiž u fašanku dodržet, že je to hlavně lokální záležitost, chodí se „dědinou“ mimo lázeňské hosty po rodinách, které na nás čekají s nasmaženýma koblihama, se slivovicou a slaninou. Těch předdomluvených zastávek je už tak 13 nebo 14 a když někdo není doma, pošlou třeba aspoň po někom tu slaninu.

Na fašanku jste někdy měla masku pavouka, kdy jste měla na rukou zavěšené jako by další dvoje pavoučí „ruce“. Jak moc to komplikuje hru na housle?

Je to v pohodě. Kdesi jsem podobný kostým viděla a řekla si, že si takový musím ušít. Poprvé jsem v něm myslím byla zrovna jako těhotná, tak v něm ani nebylo tak vidět to bříško…

Už jste zmínila potomstvo, kolik dětí máte?

Šimona, ten bude mít 14, pak dvě holky, ta nejmladší má 7. Všichni jsou v souboru, nemají ani moc na výběr. No, u nás je to něco za něco. Syn celkem aktivně dělá orienťák, tak když chce jezdit po závodech, musí trochu na oplátku i na ty akce se souborem.

Vy orienťák děláte ale taky, že?

Já se ale přidala až k dětem. Začala jsem, když jsme syna doprovázeli na závody. Když už jsme tam byli, tak jsme běhali taky. Už běháme úplně celá rodina - i manžel a holky. Někdy jedem přímo ze závodů vystupovat.

Co vy a závody? Umísťujete se dobře?

Já ne. Teda dostala jsem jednu medaili na štěpánském běhu v Pozlovicích, ale bylo to za nejlepší kostým. Ne za pavouka, ale byli jsme převlečení za slepice. Děti v orienťáku, ale úspěchy mají, já to dělám pro radost, pro pohyb. Ale uchvátilo nás to všechny, tak teď musíme dost volit termíny, skloubit folklorní akce a spoustu závodů, hlavně synových.

Myslíte, že on u folklóru vydrží. Není právě ve věku, kdy se to láme?

U něj ta doba byla spíš tak v 10 letech. Hodně do folklóru nechtěl, ale byl postavený před hotovou věc: Chceš dělat orienťák, budeš chodit taky do Zálesí… Nějak to vzal, už diskuse nejsou. Navíc je už i pro něj Zálesí ta parta kamarádů. Dokonce se sám rozhodl po dokončení cyklu pokračovat teď dál i na housle v ZUŠce.

Co Vás osobně nejvíc zajímá ze zahraničního folklóru?

Jedni z nejlepších jsou Slováci. Ten folklor je neskutečný. Na druhou stranu je to u nich trochu moc „spartakiáda“, maličké děti už tančí párové tance, je to hodně dril. To Zálesí je povahou takové klidnější, tance nejsou tak rychlé.

 

 

Co něco exotičtějšího? Mě se líbí třeba aspoň hudebně balkánský folklór…

Mám ráda temperamentní tance, třeba i Maďaři mají takové svižné, Rumuni také, ale Řecko či Chorvatsko v tomto tolik nemusím. Mají skupinové tance, kdy se všichni drží za ruce a různě popochází v kruzích. Je to zas ale pěkné na pohled dík pestrým krojům, které mají.

Jak složité je přizpůsobit folklorní vystoupení podiu? Třeba tomu venkovnímu v luhačovické ulici Dr. Veselého, které je opravdu maličkaté…?

Snažím se variabilitu už děti učit na zkouškách. Když víme, že jarmark je na maličkém podiu u pošty, nalajnujeme si to při zkouškách a ty nástupy podle toho zkoušíme. Letos jsme měli i nácvik mokré varianty vystoupení v kostele na Otevírání pramenů, kdy hrozilo, že se kvůli počasí nepůjde průvod. To tam musela být speciální zkouška, protože šlo o úplně něco jiného, než na co jsme byli připraveni. Ale průvod pak naštěstí šel.

Co chystáte v Malém Zálesí nového?

Nápadů je hodně. I z těch obyčejů by se daly udělat další akce, „Chození s létečkem“, nebo se chodívávalo na květnou neděli, ale na to už nemáme kapacitu. Co ale teď chceme, je vydat Záleský zpěvník dětských písniček, což by byla i taková pomůcka pro rodiče dětí, které chodí do souboru. Mohly by se tak písničky od dětí dostat víc do rodin. Zpěvník bych chtěla zároveň nahrát v audio verzi. To ale musím přemluvit naši dospěláckou muziku, aby se to povedlo.

S kolegy z muziky se vídáte pravidelně na akci Folklorních lázně, ty jsou jen pár let. Jak vznikly?

Akci jsme vymysleli pro radost, je to taková odměna dětem za práci v souboru. Je ale zároveň určena široké veřejnosti. Spolupracuji v mojí skupině s Kačkou Pírkovou, která učí na speciální škole v Uh. Brodě a je výtvarně nadaná, tak jsou s tím spojené výtvarné dílničky. Tvoří se, a přitom hraje cimbálovka.

Součástí bývají i pěvecké dílny, jak moc se do nich zapojí skutečně veřejnost?

Moc ne, spíš jen členové a známí. Lidé se i bojí jít si tam něco vytvořit výtvarně, že je to jen pro děti. Někdy se ale objeví lázeňští hosté, kteří vezmou jehlu a bavlnku a jdou s námi vyšívat, vrací se k řemeslům a je to hezké. Někdy učíme i tanečky a letos se vyráběly jednoduché hudební nástroje, jako ozvučná dřívka nebo famfrnoch.

To je takový ten bubínek s trčícím provázkem, na který se taháním hraje, že?

Vyráběli jsme verzi, kdy to byl hliněný květináč obalený koženkou a žíně byly jen umělé, ale když se za ně navlhčené tahalo, vydávalo to onen dunivý zvuk. Famfrnoch vyrábělo tak 30 dětí a pak všichni s radostí společně s cimbálovkou hráli. To si pak člověk říká, že to má smysl.

Jsou nástroje u cimbálovky přesně dané, nebo to je, jak se to sejde…?

Ideální složení je cimbál, nejmíň jedny housle primáše, ideálně ještě další dvoje, klarinet, kontry na housle (hrají jen na 2 struny) nebo na violu a basa. Existují obměny, třeba v Liptále na Valašsku tam mají i příčné flétny. Tím, že nemáme u dětské muzičky plné složení, tak nám na basu hostuje někdy ochotně jeden z tatínků. Ale doplňujeme to třeba i tím, že ostatní děti hrají na různé triangly, na skleněné lahve a tak.

Měli jste i krásně secvičenou skladbu, kdy skupina dětí hrála lžičkami na plecháčky, to byl hezký nápad. Zpět ale k cimbálu, jak složité je brát ho na festivaly?

Většinou hostitel cimbál zajišťuje. I my tu cimbál půjčujeme ostatním souborům. Když se ale jede někam dál a s pořadatelem to domluvené není, raději se do autobusu cimbál naloží. Což je komplikace, protože cimbál se pak těžko ladí.

Není snaha víc obnovit i ty zahraniční zájezdy, jak to bývalo za paní Haluzové?

Je to o čase i o organizaci, protože to není jednoduché uspořádat. Jedna věc jsou kontakty, které se i dají získat. Tak 4 roky zpět jsme byli s jednou dětskou skupinou v Polsku a jen ta komunikace s organizátory zabrala půl roku. Na zahraniční festival musíte mít program aspoň na hodinu v kuse a vypilovaný, což znamená víc zkoušek. Snažíme se i tak jednou za pár let to zahraničí dát, aspoň 1x ročně tuzemský festival, ale třeba i tři.

Co letos?

Ještě v srpnu jedem s dětmi na festival ve Frenštátu, dospělá skupina v srpnu vystoupení v Napajedlích, na podzim drobnější vystoupení, v Luhačovicích. Je 110 let založení Sokola, kam jsme pozvaní zazpívat. Pak chystáme větší vánoční koncert ve spolupráci s kulturním domem, kdy v Elektře vystoupíme se známou cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou a Michalem Smetankou, slovenským multiinstrumentalistou. Připravit se na vánoční koncert znamená začít už v říjnu.

Co když děti onemocní?

Připravujeme alternace, i když onemocní sólisti, musí se to nějak zvládnout. Nejhorší alternativa je, když onemocním já, na to alternace není… Chyběla jsem ale na vystoupení zatím snad jen, když jsem byla v porodnici. Hrála jsem dokonce večer před porodem na jedné akci v Olomouci. Skončili jsme o půl noci, šli spát a ve tři se jelo rodit. (smích)

V Olomouci jste ale byla v jiném souboru, ne?

Tam v rámci studií fungoval soubor Krajina. Byla v něm i spousta kamarádů, které jsem znala z gymplu v Brodě, kde jsem při studiích byla v souboru Jakub. V Olomouci jsem se i naučila nejen hrát, ale dostala se víc i k folklornímu tanci, což mi teď pomáhá ve vedení dětské skupiny.

Skupina by asi nemohla být bez přízně rodičů dětí, že?

Bez podpory rodičů by to nešlo. Taky nažehlit kroje je složité. Když někdo jde na fotbal, má dres a kopačky a hotovo. Na Otevírání pramenů, když žehlím 4 kroje pro mě a děti, je to náročné, i to česání děvčat zabere fůru času. Rodiče jsou ale výborní. Když dítě přivedou vzorně oblečené, načesané, je to největší pomoc. O soubor je pořád dost velký zájem, teď máme v dětských skupinách od 3 do 15 let asi 50 dětí, což mi přijde na Luhačovice neskutečné množství.

Když tento rozhovor vyjde, bude září, kdy se dělají nábory do různých zájmových činností. Máte nějaké datum, kdy bude něco takového u vás?

My se teď přes školní rok scházíme tři skupiny na Elektře a v sokolovně. Dvě se schází v úterky od 5 hodin, jedna v pátek. Teď se ty časy ale možná upraví, protože se má stěhovat DDM a nevíme, jestli nebudeme muset sladit termíny. Nábor se bude vypisovat až po zářiovém festivalu Písní a tancem.

Co předvedete na zmíněném festivale tentokrát?

Letos bude velké téma výročí Antonína Václavíka, k tomu se chystají programy, hosty budou soubory, které mají vztah právě k Václavíkovi. My konkrétně budeme prezentovat výroční obyčeje, které vychází z jak já říkám „záleské bible“, tedy Václavíkovy publikace Luhačovské Zálesí. Takže zvyky jako fašank, vynášení Mořeny a další, ale v tom pódiovém zpracování.



Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat