Reklama
Reklama

Články

„Nejdůležitější pro Luhačovice je, aby se občané více angažovali,“ míní radní a úspěšný hoteliér Marek Nesázal

Hoteliér a radní Mgr. Marek Nesázal před Radunem
Hoteliér a radní Mgr. Marek Nesázal před Radunem

26. 7. 2019

S hoteliérem a radním Mgr. Markem Nesázalem jsme tento rozhovor vedli 10. července v příjemném prostředí terasy prvorepublikového funkcionalistického skvostu – luhačovického hotelu Radun. Kromě zajímavého vyprávění spolumajitele podniku mě tak čekal vynikající dezert créme brulée a ledová káva i ukázkově ochotná obsluha s bílými rukavičkami na rukou. Marek Nesázal spolu s manželkou Janou původní prvorepublikový penzion zachránili po letech chátrání a vdechli mu znovu život noblesního hotelového podniku s jedinečnou atmosférou. Letos je to 10 let, co obnovený Radun funguje. Tedy výročí, že?

Je to tak, já jsem si to plně uvědomil již vloni, když bylo 100 let od vzniku republiky a taky 90 let Radunu, protože je postaven roku 1928. A letos máme 10. výročí obnovení Radunu a zase se to setkává s jiným významným výročím, protože letos slavíme 30 let od obnovení demokracie u nás. Takže to zase krásně koresponduje.

Rekonstrukce Radunu určitě nebyla jednoduchá, co bylo na ní nejtěžší?

Nejhorší bylo, že budova dlouhodobě chátrala. Po znárodnění r. 1948 dostal objekt úplně jiný obsah. Z prvorepublikového noblesního penzionu se stala dětská léčebna bez údržby a jakýchkoli investic. Funkcionalistická budova nebyla brána jako památka, takže se divoce dispozičně přetvářela, bez úvahy se měnila okna a další věci, dlouhodobě se vybydlovala a nakonec byla několik let mimo provoz. Za to, jak Radun vypadá dnes, vděčíme architektu Davidovi Maliňákovi, který rekonstrukci citlivě navrhnul a po celou dobu nám byl velmi ku pomoci.

Dům přitom při zbudování jednoznačně předběhl svou dobu…

Architektura je to opravdu nadčasová, v době postavení Radunu se jednalo o dost odvážný počin. Jednak architekta Bohuslava Fuchse, ale ještě větší odvaha byla ze strany skupiny stavebníků, kteří Bohuslava Fuchse oslovili a architekturu bílého funkcionalismu v Luhačovicích prosadili. Mezi nimi byl místní pan řídící učitel Martiník.

V té době tu v Luhačovicích povolit tak moderní stavby asi nebylo samozřejmé ani z hlediska tehdejších úřadů, ne?

To byla asi dost shoda šťastných okolností. Když se tehdy postavila funkcionalistická Bílá Čtvrť (kam Radun patří), tak ty reakce místních nebyly příliš nadšené. Ale město se tehdy úžasně rozvíjelo a bylo to zřejmě krásné období. A to jsme právě i my zpětně objevili při hledání materiálů k obnovení Radunu, že ta doba 20. a 30. let byla velmi inspirativní. Lidé byli po vzniku republiky nadšení, důkazem toho je právě i pan učitel Martiník. Kromě toho, že učil, tak provozoval Radun, tehdejší penzion, i když z dnešního pohledu bychom ho také nazvali hotel, protože měl restauraci, masáže, dnes bychom řekli wellness služby. Pan Martiník byl po všech stránkách aktivní, hrál na klavír, zpíval ve sboru, cvičil s hosty na terase, pracoval pro město.

Co nejvíc komplikovalo udělat znovu z Radunu noblesní hotel?

Technický stav objektu byl tristní, to byla hlavní věc. Šli jsme do toho možná s určitým naivním pohledem, s úvěrem, ale nechybělo nám právě ono prvorepublikové nadšení.

Na kolik vás tehdy vyšla obnova?

Včetně koupě nemovitosti na nějakých 40 milionů. Původní propočty, jak to bývá, se samozřejmě násobily. Jsme sice stále ještě zadlužení a ještě dlouho budeme, ale po 10 letech se ukazuje, že je to z ekonomického hlediska životaschopný projekt, že nepotřebujeme další zdroje odjinud.

Přitom kapacitně není Radun opravdu velké zařízení, máte 30 lůžek. Jak uspět dnes s konceptem takovéhoto menšího hotelu?

My se nazýváme boutique hotel, což je přesně ten typ menšího stylového hotelu, který je svým způsobem unikátní, např. architektonicky, historií a především službami. Na jednu stranu je menší kapacita nevýhoda, protože samozřejmě nemůžeme mít takové příjmové možnosti, ale my v tom hledáme pozitiva. Že máme blízko k hostům, že tu my se ženou jako majitelé sami pracujeme, že známe své hosty i provoz po všech stránkách. Tento rodinný přístup host ocení.

V čem se to ještě odráží?

My takto přistupujeme i ke svým 18 zaměstnancům, procesy si sami řídíme a nastavujeme je tak, jak je cítíme a jak si myslíme, že by opravdu měly být.  

Po kvalitních zaměstnancích je poptávka také v gastronomii. Je z tohoto pohledu dnes výhodou být menší, ale prestižní hotelové zařízení?

Ano, ve vztahu k zaměstnancům máme možnost být velmi individuální a uplatnit lidský přístup i k jejich potřebám. Personál bereme velmi osobně, vnímáme i jejich mimopracovní starosti, snažíme se je dobře platit. To vše oni též ocení. Vracejí nám to kvalitou své práce a ve finále to ocení hosté. Ve službách krásná budova ani technika nikdy nenahradí lidský činitel. Pokud by chodil číšník do práce nerad, host to pozná.

Radun patří k nejlepším hotelům v Luhačovicích už jen počtem čtyř hvězdiček. Ale k hoteliérství jste se Vy dostal z jiného oboru. Původně jste právník, že?

Vystudoval jsem práva na Univerzitě Karlově a až shoda životních okolností mne přivedla, dnes už mohu říci, na to správné místo. V Radunu jsem se opravdu našel. Hoteliérská profese mi sedí, tak jako koncept prvorepublikového hotelu. A stejně, jako kdysi pan Martiník s paní Martiníkovou, tak i my s manželkou zde podobně působíme.

Úspěšnost Radunu si jistě nelze představit bez vynikající gastronomie?

Zážitkovou gastronomií jsme asi nejznámější a právě za naší kuchyní se k nám sjíždějí hosté z celé republiky. Za pár let, co fungujeme, jsme nasbírali celou řadu ocenění i skvělých recenzí. Ale není to jen o gastronomii. Je to o spoustě nenápadných drobností, které v součtu jsou důležité. Ať už je to čistota, design interiéru, který působí skvěle, ale v konečném důsledku jsme opět zpět u personálu, který je nejdůležitější. Jedním z důvodů, proč je naše gastronomie tak úspěšná, je, že kuchyně ty pokrmy připravuje radostně s tvořivou energií, kuchaři mají příležitost uplatnit svůj talent a nápady, tak jako všichni naši zaměstnanci.

Řadu let děláte u příležitosti sv. Martina gastronomickou akci „Luhačovická husa“ s vynikajícími pečínkami, degustací mladých vín a kulturním programem.

Od začátku jsme si se ženou vysnili, že bychom v Radunu pořádali kulturní akce, více méně komorní, vzhledem k prostoru. Vybudovali jsme i terasu, která k nim může také sloužit a nabízí větší kapacitu. Radun se na komorní akce pro fajnšmekry atmosférou přímo nabízí.

Dlouhodobě spolupracujete na kulturních programech i s hercem Jaroslavem Duškem. Kvůli obrovskému zájmu o jeho vystoupení ale nestačila ani terasa hotelu, a tak jeho program poslední léta pořádáte v MěDK Elektra, kde bude opět v září. Ta spolupráce je opravdu letitá, že?

Už si ani nevzpomenu, jak jsme se s Jardou Duškem seznámili, svět je malý a všichni jsme vlastně nějak duchovně propojeni. Já si myslím, že to není náhoda, že si Jarda Radun oblíbil a že jsme se seznámili i s jeho ženou. Už jsme tu uspořádali nejen představení Čtyři dohody, Pátou dohodu, ale byla to i řada komorních záležitostí přímo v Radunu, ať už s ním nebo jeho ženou Ivetou. Ale umělců k nám jezdí daleko více, tak jako to v Radunu bylo běžné za první republiky.

Hovořili jsme o Duškovi, jehož představení jsou hodně o duchovnu a filozofických otázkách a pohledu na svět. V Radunu máte, tuším, hodně blízko k východní filozofii a Tibetu, že?

Je pravda, že hned první rok provozu jsme tu vyvěšovali Tibetskou vlajku a máme pár vzácných přátel – Tibeťanů, motivem nám tehdy bylo spíše porušování lidských práv a okupace Tibetu Čínou, tedy princip okupace jedné země velmocí. Co se týče filosofií, jsme přesvědčeni, že původní podstata všech náboženství je stejná, budující lidské etické a morální hodnoty. My se ženou studujeme prakticky všechna náboženství a filosofie.

Kdo další třeba teď do Radunu zavítal?

Teď při festivalu Luhovaný Vincent u nás pobývali třeba mladí herci Jan Cina a Petr Vančura, teď, když spolu mluvíme, je na pobytu Klára Melíšková, byl u nás třeba Bolek Polívka. Ale my v Radunu známé osobnosti spíše ukrýváme, aby si odpočinuly od ruchu a přílišné pozornosti světa.

Už zmíněné akce v Radunu nejsou zdaleka jediné, měli jste tu i koncert Světlany Nálepkové, výstavu věnovanou architektu Bohuslavu Fuchsovi a řadu dalších. Co ještě kromě Duškových vystoupení teď připravujete? 

Chceme přirozeně rozvíjet přátelství, která s různými osobnostmi máme, plánujeme něco s Lukášem Hejlíkem, který tu už měl autorská čtení a jeho Listování. Momentálně něco vymýšlím s etnologem a cestovatelem Mnislavem Zeleným Atapanou. Všechny ty věci opět zapadají do toho komorního konceptu Radunu. Tradiční Luhačovická husa nebude samozřejmě na podzim také chybět, čeká nás už 6. ročník. Jsem rád, že akce zaujala i místní, nejen naše hosty.

Mnozí z hostů se do Radunu stále rádi vracejí, že?

Máte pravdu, jejich procento roste čím dál více. A je to fajn, oni už jedou do známého prostředí a je velmi příjemné setkávat se znovu. Samozřejmě je to ale i náš závazek udržet pro ně kvalitu služeb, stále něco vylepšovat. Ovšem je to i důkaz, že máme úroveň, kterou lidé ocení, za kterou se vracejí.

Určitě je pro hotel nespornou výhodou, že v přímém sousedství je Městská plovárna. U pobytových balíčků také nabízíte automaticky vstupenky do bazénu…

Je to úžasné a obnovila se tak prvorepubliková tradice, protože původní venkovní plovárna tu také byla propojena se všemi penziony v Bílé čtvrti, které měly přímý vstup přes speciální branku. Dnes to funguje podobně, naši hosté mohou jít také v županu z hotelu do plovárny. Tím, že fungujeme celoročně, hosté to velmi využívají a pro plovárnu je to rozhodně také nezanedbatelný přínos návštěvníků. Navíc nová plovárna je krásně architektonicky začleněna k Bílé čtvrti, což také všichni oceňují.

Je období hlavní turistické sezóny. Hoteliéři ale asi jezdí na dovolenou úplně jindy, že?

No, my přes léto samozřejmě nejezdíme (smích), ale personál v létě normálně na dovolenou pouštíme.

Když je pak čas na Vaši dovolenou, kam míříváte? Do Tibetu, o který se zajímáte?

Tam se zatím dostala jen moje žena, a to poprvé až vloni. Já doufám, že mi to klapne letos. I když jsme Tibet různě na dálku podporovali a spoustu Tibeťanů bylo tady u nás, zatím se mi to nepovedlo. Ale my stejně rádi relaxujeme v Česku. Stačí vzít psy a vyjít s nimi ven, klidně tady na Klobucko, na Malenisko, nemusí to být daleko a člověk je najednou v jiném světě.

Měli jste v Radunu i doktorku z Tibetu zaměřenou na jejich tradiční medicínu, že?

Byla u nás už asi sedmkrát, jsou to pravidelné návštěvy. Žije v Dánsku, kde má institut tibetské medicíny, tak to pro ni sem není až tak daleko. Svoji cestu do střední Evropy má obvykle spojenou s návštěvou Prahy, Vídně a Luhačovic. Měli jsme tu ale i jiné lékaře, kteří žijí v Indii poblíž Tibetu, který je bohužel kvůli okupaci nesvobodný. Tibetská medicína je určitě pro hosty velké obohacení, protože je to starodávná věda a jsem přesvědčen, že propojení poznatků západní a východní civilizace je velmi přínosné.

Nejenže v hotelu organizujete kulturu, sám zpíváte dokonce ve sboru!

Ke sborovému zpěvu mě přivedla moje žena, již léta zpíváme ve slavičínském smíšeném sboru Cantare, já zpívám tenor. Ale má žena je aktivní ještě v dalším sboru Canticum Camerale ve Zlíně, kde se věnují barokní hudbě. Má ráda tuto starou muziku, je v tomto taková sofistikovanější.

Kde jste naposled veřejně zpíval se sborem? A bylo to někdy i v Luhačovicích?

Pravidelně jsou to vánoční koncerty, vloni na podzim ve Slavičíně byl úžasný koncert k výročí republiky. Teď je Cantare na zájezdu v Itálii, kam já kvůli práci nemohl. V Luhačovicích jsme zpívali několikrát, ve Vincentce, v kostele. I v Radunu jsme měli koncert pěveckých sborů. Snažím se na to čas najít, je to vždycky o těch prioritách, jak si člověk čas zorganizuje. A měl by mít takovýto zájem, kterým se odpoutá od běžného pracovního rytmu. Teď s prací na radnici je to složitější.

Do komunální politiky jste se vrátil na podzim. V zastupitelstvu jste už byl ale i před časem. Teď jste ale i radním, což je jistě náročnější. Proč jste se pro politiku rozhodl původně, proč jí pak nechal a proč se do ní teď vrátil?

Původně mě oslovili před lety z ODS, já kandidoval a uspěl. Přiznám se ale, že politická realita byla pro mě rozčarování. Je to víc než 10 let, byl jsem podstatně mladší a naivnější a opravdu zklamaný, jak to funguje. Šel jsem do zastupitelstva se spoustou ideálů něco zlepšit, ale věci nešly tak rychle měnit, jak jsem si představoval. I ty vztahy v politice byly důvod, proč jsem v dalším období nekandidoval a trochu rezignoval na komunální politiku.

A nynější návrat?

Když mě oslovil před loňskými volbami Marian Ležák (nynější starosta Luhačovic) a s ním pár lidí, tak to na mě působilo, že to jsou lidé, kteří to myslí upřímně a nejsou zatížení politickými vztahy. Líbilo se mi, že sdružení bylo jen místní a nezávislé, žádná velká politická strana. Přesvědčilo mě osazenstvo těch lidí, kteří se v rámci PRO LUHAČOVICE angažovali, a řekl jsem si, že by to mohlo mít smysl.

Volby tu nakonec toto nové politické uskupení těsně vyhrálo…

To že jsme takto uspěli, nikdo z nás nečekal, zároveň ale myslím, že úmysly všech, kteří se v Pro Luhačovice angažovali, se ukázaly jako čisté, takže zatím u mě k žádnému rozčarování jako před lety nedochází. Naopak, myslím, že to má opravdu smysl. 

V zastupitelském medailonku po zvolení jste hovořil o tom, že byste se chtěl nejvíc angažovat ve školství a sociální politice. Jaké jsou Vaše cíle na volební období?

To byly původní ambice. Ukázalo se ale, že dobře pracujeme jako tým a ta specializace nebude tak nutná. Že spíše, kde bude potřeba se zaangažovat, tam zapracuji. Snažím se pomoci starostovi, studovat a dělat různé věci, aby se hlavně za to čtyřleté období něco pohnulo a lidé poznali, že město kráčí dobrým směrem. I tak ale beru školskou oblast za nejdůležitější. Děti považuji za budoucnost města, bez moderní kvalitní školy a tvůrčího prostředí se žádné město neobejde. Luhačovice potřebují školu posunout nejen na lepší technickou úroveň, ale i obsahovou, aby mládež získávala ke svému městu vztah a aby v dospělém věku mladí v Luhačovicích zůstávali nebo se sem po studiích vraceli.

Od pohledu radního zpět k hoteliérskému. Co myslíte, že Luhačovice nejvíce potřebují, aby tu vzkvétal cestovní ruch? Je to obnovená myšlenka ochvatu města?

Já obchvat považuji za důležitý článek v tom řetězci věcí, které by se měly zrealizovat. Všeobecně za nejdůležitější ale považuji to, aby se místní lidi víc začali angažovat pro město, pro prostor, ve kterém žijí. Aby nebyli pasivní a aby cítili, že radnice jim v té aktivitě jde vstříc. Myslím, že spousta místních schopných šikovných lidí v posledních letech tak trochu rezignovala na to, že nějak chod města mohou ovlivnit. Vzdali tu snahu být aktivní.

Je cestou znovu je přesvědčit třeba zavedením pravidelných veřejných setkání, které se letos rozjely?

To je přesně ta cesta a také co největší otevřenost radnice a zastupitelů. Jsme jako zastupitelé služebníci občanů, já to tak cítím, pracujeme pro občany, je potřeba to tak vnímat. Ale úkolem je určitě i abychom je povzbuzovali v těch jejich aktivitách, co chtějí udělat pro své město. V tom vidím i budoucnost cestovního ruchu, protože u svých hostů vidím, jak velmi vnímají, zda to město jako komunita žije a dobře funguje. Hosté se s místními setkávají všude v obchodech, ve službách a cítí energii města. Chce to zastavit vnímání, že je to rozdělené, tady jsou lázně, tady je město. Ten trend nastavený v minulých letech se musí změnit. Tím se může zastavit úbytek obyvatel i spousta dalších problémů, které jako město máme. 

Jste radním za Luhačovice, léta tu žijete, ale nejste původem odsud, že?

Ne a ani má žena, ta je z Ostravska. Já pocházím z Uherského Brodu, narodil jsem se ve Zlíně, ale tady jsem měl babičku, dědu, tetu, celou část rodiny. Vždycky jsem v Luhačovicích hodně pobýval u babičky a měl k Luhačovicích asi srdečnější vztah než k Brodu, tak to považuji za přirozené, že jsem tu zakotvil po studiích. Pracovat v advokátní kanceláři jsem si také zkusil, ale pochopil jsem, že to opravdu není můj šálek kávy.

Vy jste tu měl podnikatelských aktivit více, i pekárnu, ale hlavně jste působil léta v pozlovickém Ogaru. Rovněž rodinný podnik, hotel, ovšem valašský šenk, pořádající kulturní programy…

Jsem hodně tvořivý člověk, tak jsem uplatňoval různé své vize. Po studiích práv jsem už měl dceru, tak jsem uvažoval, kde žít. V Pozlovicích se tehdy prodával opuštěný objekt, z něhož se vybudoval Ogar a kde jsem také začal pořádat koncerty. Fungoval jsem tam 10 let od r. 1997 a snažil se ho rozvíjet. Pak jsem pochopil, že potřebuji svůj prostor, který bude oproštěný od rodinných vztahů. Chopil jsem se zkrachovalé pekárny Ola, která skomírala, protože můj kamarád Vojta Vrba, který tam byl aktivní, bohužel náhle zemřel. Rozvinul jsem výrobu frgálů a dalších věcí, otevřeli jsme další prodejny v Brodě a Zlíně. To mi v podnikání už pomáhala moje žena Jana, která v té době učila ještě ve škole. Pak se objevil Radun, ale nešlo sedět na více židlích, tak jsme se rozhodli pro Radun, ten jsme se rozhodli rozvíjet a jsme za to rozhodnutí rádi.

Co je na práci hoteliéra nejtěžší a co je největší radost?

Začnu tím nejtěžším, abych mohl pozitivně zakončit :-) Nejtěžší je vyrovnávat se s přebujelostí byrokratického systému, je těžké stále sledovat nová nařízení, orientovat se v zákonech, legislativě, v záplavě nařízení se ztrácí jednoduchý selský rozum, to ubírá člověku čas i sílu. Vidíte, přece jen mi mé právnické vzdělání k něčemu je, ale lituji všechny drobné snažící se podnikatele. A největší radostí je výsledek práce služby lidem – hostům. Vidíte jej ihned na jejich spokojenosti. Odjíždějí šťastní, často jim pobyt odlehčí od zdravotních či rodinných trablů, odpočinou si, srovnají hodnoty a je to radost, že práce má vyšší smysl, nejen že vás živí.  

Autor:

Mohlo by vás zajímat