Reklama
Reklama

Články

Libor Slezák: Sám odběhl na 2000 závodů a už přes tři desetiletí taky vede luhačovické orienťáky


29. 5. 2019

Jedním z lidí se zásadním vlivem na rozvoj sportu v Luhačovicích je Libor Slezák, dlouholetý předseda oddílu orientačního běhu TJ Slovan Luhačovice. O sportu, který patří k Luhačovicím snad stejně jako lázně a léčebné prameny, jsme si povídali začátkem května. A ne náhodou, orienťáci si tu totiž letos připomínají i významné výročí. Jako oddíl slavíte letos 50 let, že?

Ono je to s tou historií trošku složitější. Vše začalo nejprve 12. května 1897, kdy  byl spuštěn první orientační závod na světě, bylo to v Bergenu, začali s tím Norové, proto jsou severské země dodnes v orientačním běhu dominantní. Jinak jsou hodně silní ještě Švýcaři, ale ti nejlepší žijí stejně ve Švédsku a v Norsku…Švýcaři mají skvělý program pro mládež, kde stát lije do sportu obrovské peníze.

Ze světa prosím ale zase do Luhačovic. Jak to tu bylo?

Mezinárodní federace orientačního běhu IOF vznikla pak až roku 1961, je tedy o rok starší než já, no a zajímavé je, že mezi deseti zakládajícími členy už bylo tehdejší Československo. Přitom samostatný Československý svaz OB ale vznikl až v únoru 1969. Vzápětí paní Marie Tomaiová, má skvělá předchůdkyně, která byla naší první předsedkyní, založila luhačovický oddíl orientačního běhu. Vedla s manželem Oldřichem už předtím turistický oddíl a v rámci něj se běhaly i tzv. orientační závody, jak se tomu tehdy říkalo. To už běhaly tyto závody i mí starší bratři. Máme tedy 50. výročí, protože oddíl se v Luhačovicích založil hned v červnu 1969. Jinak tu tento sport má ale ještě hlubší tradici.

Kdy jste začal vést oddíl Vy?

Oddíl jsem převzal po návratu z vojny roku 1988, takže jsem předsedou už 32. rok.

Kolik za tu dobu prošlo asi oddílem sportovců?

Mnoho. Teď máme 190 členů všeho věku, ale taky velmi rozmanitého složení. Máme třeba i 20 Poláků.

V oddíle? To asi málokdo tuší…

Asi největší z polských klubů z Varšavy, má závodníky, kteří jsou členové i našeho oddílu. Jsou to ti, kteří patří k jejich špičce, půlka polské reprezentace. Obdobně k nám patří i desítka Slováků, zase dorostenečtí a juniorští reprezentanti. Je to tím, že pokud chtějí běhat kvalitní české závody, musejí být registrováni v tuzemském oddíle a my patříme k těm prestižním, tak mají zájem.

Jak je to věkově s členskou základnou?

Nejstarší člen má sedmdesát let, to je Karel Perůtka, nejmladší je moje vnučka Barbunka Slezáková, které jsou pouze dva měsíce.

Vy máte v orienťáku angažovanou snad celou rodinu, ne?

Kdysi to dělali i bratři, pak jsem se toho držel já, který běhám od 6 let, takže už víc jak 50 let. Pak se mnou po závodech jezdili i  všichni tři synové, no a abychom mohli jako rodina trávit spolu čas, zapojila se i manželka Jitka. Syn Zdeněk u toho zůstal taky organizačně, živí se jako pořadatel závodů, třeba bývá u pražského maratonu. Z orienťáckých závodů dělal mimo jiné tady velmi úspěšný vícedenní OB podnik Rumpál.

Co se Vám osobně jako závodníkovi podařilo za největší úspěchy?

No největší úspěch je, že tři desetiletí velím tomuto oddílu, který je jedním z největších a nejlepších v republice. (smích)  Po té  sportovní stránce jsem nasbíral v dorosteneckých a juniorských letech 6 medailí z mistrovství republiky. Musím přiznat, že jsou všechny z nočního orientačního běhu, což byla má doména. Podařilo se mi získat i první luhačovickou medaili z republikového mistrovství (tehdy ČSSR) v roce 1978, byla bronzová, právě z nočního orientačního běhu, tehdy v kategorii M15 – chlapců do 15 let.

Kdo jiný by měl být medailistou než budoucí předseda, že…? Ale jak to, že právě tato disciplína?

Byl jsem vždy o cosi lepší mapař než běžec a v noci je to přeci jen o tom, že všichni závodníci musí trochu zpomalit. Se svítilnou přeci jen není tak daleko vidět, i když už se to mění, protože dnes máte halogenová světla a teď hlavně i ledkové svítilny. To svítí, jako by jela motorka. To kdysi jsme běhali s šesti sériově zapojenými plochými bateriemi, které živily devíti voltovou žárovku a svítilo to sotva deset metrů před vás a ke konci už jste skoro neviděl ani na mapu…

Při těch nočních bězích je ta kontrola osvětlená?

Byly doby, kdy tam byly odrazky, pak se to zrušilo, dnes zase jsou. Jinak by ji i metr od ní někdy závodník nemusel najít. Odrazky jsou malinké, aby to ale nebylo vidět vzhledem k té kvalitě světel přes celý les. Jinak je ten závod stejný jako denní. Jen trochu kratší, protože se běží trochu pomaleji. 

Technicky se ty závody v orienťáku hodně změnily, že? Já si pamatuji jedinou svou aktivní účast na tomto sportu v 80. letech na akci Kufrování s Dominem, kde jsme opravdu úspěšně „zakufrovali“, tedy bloudili. Tehdy se ale na kontrolách cvakaly lístečky, dnes máte čipy…

To Kufrování s Dominem byla pěkná česká akce, taková specialita. Dnes má ale světovou obdobu World Orienteering Day, kdy probíhá po světě během týdne koncem května spousta různých akcí. My pořádáme závody pro místní základní školu. Někdy šli školáci závodit na trať na Radostově, vloni se to ale už konalo jen v areálu školy a nejbližším okolí. Je právní problém s tím, že dnes se  daleko více řeší zodpovědnost za děti, která v době docházky ve škole padá na učitele. Takže zatímco, když my byli děti, neřešilo se tolik, zda se jde nebo nejde někam přes cestu, dnes se kvůli tomu skoro blázní, aby se někomu něco nestalo.

Je to zajímavé i z hlediska náboru dětí do oddílu?

Má to relativně malou odezvu, nicméně nám to až tolik nevadí. Určitě by bylo ale špatně, pokud bych já jako místopředseda Českého svazu orientačního běhu nezařídil s oddílem konání této akce v našem městě, pokud se k celosvětovému programu svaz přihlásil. Není to určitě přímo jako nábor, ale děti pokud se k tomuto sportu pak chtějí přidat, už ví, že je mapa, že je buzola, že je elektronický čip,  kterým se potvrzuje, kterou jste navštívil na trati kontrolu…

K tomu čipu: Kdysi se na kontrolách cvakalo, jak se to ale měnilo?

Vy jste ještě mladý, tak pamatujete to cvakání, ale dřív to bylo ještě jinak. To na kontrolách byly opravdu bramborová razítka, jak se vyráběla ve výtvarce ve škole. Nebo byly na kontrole jen zavěšené voskovky různých barev, kterými jste musel zaznačit do kartičky, že jste tam byl. Samozřejmě jste nevěděl, jestli zrovna na 6. kontrole bude tužka zelená nebo fialová. To byly ale úplné začátky.

A pak se tedy razilo…

To bylo léta, těma kleštičkama. Cvakalo se do kartičky a každé to cvakátko mělo jinak seskupené hroty pro kontrolu správného ražení. Posledních asi 15 let se ovšem už používá systém Sport Ident (SI). Kontrola je ale stále označena trojhranným červenobílým „lampionem“, jen tam teď je elektronická krabička. K ní závodník přiloží svůj čip, na který se zaznamená, v jakém čase a kterou kontrolu proběhl.

To je i nějak radiově propojené s centrálou závodu?

Může být, ale to jsou jen speciální kontroly, které udávají mezičas na některých bodech trati, aby mohl spíkr v místě cíle závodu hlásit průběžné výsledky. Jinak se vždy čip vyčte po doběhu v cíli, tam si ho jeho data zobrazí a vidí, jestli se prošlo správnými kontrolami a je tam i čas včetně mezičasů.

Když se značilo kleštičkami bylo to primitivnější, ale zase se moc nemělo co pokazit. Nepůsobí ty elektronické čipy i potíže?

Pokud se stane, že vyplivne baterka u krabičky na kontrole, to je samozřejmě problém. Ten jde za pořadatelem. Pokud je závada na čipu, je to problém závodníka.

V jeho čipu je také nějaká baterka?

Závodník si musí zkontrolovat, že má čip vynulovaný, je to jen médium, které musí před závodem mít bez dat. Technika jde ale dál a už dva roky se běhá i na bezkontaktní čipy. Ty už mají svou baterečku. S čipem se stačí k té krabičce na kontrole už jen přiblížit třeba na asi 30 cm a tím se už „pípnete“.  Nemusí se čipem tedy trefit zdířka, kam se čip běžně musí přiložit.

Je to taková výhoda?

Ono to nevzniklo ani tak pro účely běžného pěšího orientačního běhu, ale kvůli dalším orientačním sportům, pro orientační cyklisty a lyžaře. Když se cyklistů nebo lyžařů sešlo u kontroly víc naráz, těžko se k ní dostávali. Ale i štafety v klasickém orientačním běhu mají na prvních kontrolách dost fofr a tlačí se u nich.

Kontroly se musejí projít v pevném pořadí, že?

Ano. a stává se hlavně na sprintech, kde jsou kontroly blízko u sebe, že omylem přeběhne závodník například z páté rovnou na sedmou. Když se mu to stane, musí se nejen vrátit na šestou kontrolu, ale po ní znovu na tu sedmou.

Při větších závodech navíc nevidíte jen svoje kontroly, že? Poblíž může být i kontrola pro závodníky úplně jiné kategorie…

Tratí je na větším závodě běžně stanoveno až 50. Máte muže a ženy, věkově od 10 let až do 80. Veteráni mají kategorie odstupňované po 5 letech, děti a dorost po dvou. Když se staví opravdu velký závod na daném území je třeba i 120 kontrol.

Nenajdou se občas mezi ostatními lidmi nenechavci, co by závod narušili poškozením kontroly?

Bohužel se to stává. Někteří lidé jsou zkrátka zlí, hloupí a závistiví. Stává se to víc na městských sprintech. To je pak organizačně náročné uhlídat. Máte i 50 kontrol umístěných v běžném provozu města a vy tak potřebujete 20-30 lidí jen na jejich hlídání, třebaže ty krabičky jsou vždy k něčemu přikurtované. I tak to ale občas někdo sebere. Občas i v lese, protože kontroly pro ty nejmenší děti jsou hodně na lesních cestách. Úplně malé závodníky nemůžeme nechat někde ztratit v lese na místě, kde v životě nebyli. Mají trať kratší a jednodušší asi na 20-30 minut.

Vy jste i sám autor tratí?

Stavíval jsem je hodně. Posledních 10 let dělám spíš hlavního rozhodčího, který zodpovídá za celý průběh. Mám taky rozhodcovskou licenci, která to jedině umožňuje u těch větších závodů. U těch moravských po republikové je minimálně licence R2, já mám ale tu nejvyšší R1. Poslední z velkých tratí jsem stavěl trať na MČR ve sprintu 2010, které se pořádalo ve Zlíně tamní klub a ze závodů byl jeden z prvních přímých přenosů OB do České televize.

Jaké největší závody pořádal Váš oddíl?

Začátkem 90. let se u Luhačovické přehrady běžel jeden z posledních závodů československého poháru. Roku 2006 jsme u nás dělali MČR ve sprintu. Start byl pod Vltavou a cíl u Miramare. Pak jsme spolupracovali na zmíněném MČR ve Zlíně, 2014 pořádali mistrovství Moravy a ČP štafet na Vápenkách. 2016 to byl dvojzávod MČR ve sprintu a sprintových štafetách v Uh. Brodě a vloni tady v okolí Radostova MMoravy a ČP štafet na Obětové. Pořádáme každoročně i menší krajské závody, aby i z těch malých oddílů měli kam jezdit soutěžit.

Účastníků těch akcí bývají stovky, že?

Na tom MMoravy bylo na 800 závodníků, v Brodě asi 1000. Vícedení republikové závody mívaly i 4000 účastníků. To asi největší závod na světě zvaný Oringen pořádají Švédové. Tam startuje i 15 tisíc lidí. To už je ale mraveniště. Běhá se tam od batolat s rodiči až po ty nad 80. let. Náš sport je rodinný pro všechny bez omezení věku a dá se dělat až do smrti. Na MS veteránů v Dánsku teď pro dva účastníky vypsali i kategorii nad 100 let.

Kolik ještě naběháte závodů Vy osobně?

Už míň než kdysi, to bývalo až 80 za rok, jen za prázdniny 30. Teď mám jen těch 30 závodů dohromady, většinou běhám veteránskou kategorii, někdy 40+, v krajských sprintech si troufnu stále i na nejprestižnější mužskou kategorii. Na MČR veteránů si běžím svou kategorii nad 55 let.

Pro orienťáckou komunitu nedělá luhačovický oddíl jen samotné závody, že?

V roce 2015 jsme tu dělali na Elektře vyhlášení nej orientačních sportovců ČR daného roku. Obdobná byla akce o dva roky později opět v Elektře. Vyhlašují se jak běžci, tak cyklisté a lyžaři i kategorie Trail-O dělená ještě na open - otevřená, a para - určeno primárně pro vozíčkáře. (Pro ně jsme dokonce před lety 1. neoficiální závody MČR dělali začátkem 90. let právě v Luhačovicích.) Český svaz orientačních sportů má asi 12 tisíc členů, z toho 11 tisíc jsou klasičtí běžci.

Jaké jsou nejlepší úspěchy oddílu?

Ta naše nadrepubliková úroveň se datuje od roku 1983, to startovali poprvé na Akademickém mistrovství světa Pepíno Hubáček a Dáša Hubáčková, tehdy Coufalíková. Od té doby jsme jako Luhačovice ty pozice neopustili. Některý rok jsme neměli členy v reprezentaci, pak zas dva tři lidi, ale obvykle tam jsme. Teď se na té úrovni pohybuje zase generace dětí těch závodníků, kteří se prosazovali koncem 80. let, kam patřili taky Jarda Hubáček, Petr Vavrys a další. Vozily se medaile z mistrovství republiky, startovalo se na MS, světových pohárech. Ti hlavní, v té době ale stejně jako já na těch největších závodech běhali za VŠZ Brno, protože jsme tam studovali. První starty Luhačovjanů v reprezentaci tak byly za jiný oddíl, až pak jsme se po škole vraceli sem. Od toho roku 1983 do letoška bylo více jak 30 členů oddílu, kteří v dorostu, juniorech nebo dospělých byli v národní reprezentaci.

Co jste studoval, byl to „pajdák“ se sportem nebo něco jiného?

Pedagogiku z nás nedělal skoro nikdo, asi jen Luďka Řezníková, později Mejzlíková. Ta teď učí na místní základní škole. Jinak jsme ale vesměs dělali technické obory. Asi největší úspěch Luhačovjanů byl roku 1989 na MS ve Švédsku, kdy půlku reprezentace tehdejší ČSSR tvořili Luhačovjané: Jaroš a Pepoš Hubáčkovi a Petr Vavrys. Ten startoval ještě v 90. letech na MS. Pak postupně nastupovala ta další generace Marek Cahel, Honza Perůtka, Zdeněk Slezák, Jiří Slezák, Jan Vlažný, Jirka Valenta, Kuba Vlažný, Michal Hubáček, Johan Vavrys, Jonáš Hubáček, Štěpán Mudrák, Vojta Sýkora a další.

Mnohá ta příjmení se po těch generacích opakují…

(Smích) No samozřejmě, snad kromě Vojty Sýkory jsou mezi našimi nejlepšími současnými závodníky často synové a dcery těch předchozích top luhačovických závodníků. Posledních 10 let ta mladá generace vozí medaile, a to ročně i 5, někdy i 7 medailí z republikových mistrovství. Je třeba vyzdvihnout hlavně rok 2010, kdy jsme vyhráli Český pohár družstev dorostu a MČR družstev. Ti, kdo byli u tohoto historického výsledku, pak dozráli a tak jsme 2016 byli 3. na MČR družstev už v dospělých. Před námi jsou jen kluby z největších měst s vysokými školami, kde jsou tisíce studentů.

Jak se to mohlo vyloupnout zrovna tady?

Určitě díky usilovné a obětavé práci zakladatelky oddílu paní Tomaiové, která si získala děti, přišly pak první výsledky. Určitě hrálo později i roli třeba, jak úspěšný byl v národní reprezentaci Petr Vavrys a že založil firmu věnující se sportovnímu oblečení i pro orienťáky. Podíl měl i můj otec, učitel tělocviku zdejší ZŠ, který tento sport velmi podporoval, i když nikdy nezávodil. Postupně se vyloupla ta úspěšná generace, bylo na co navazovat, navíc tehdy nebylo tolik možností vyžití ani počítače a mobily, tak do oddílu přicházelo hodně dětí.

Orienťáci jsou parta i mimo tréninky, dospělí spolu zajdou na pivo…

Je to tak, bez té soudržnosti by to nešlo. Ale taky se mluvívalo o OB jako o vysokoškolském sportu, tedy vzdělaných inteligentních lidí, kteří rádi sportují. I dnes je převážná většina nejlepších dospělých závodníků ověnčená i vysokoškolskými tituly.

On se zkrátka člověk musí také rozumem v té mapě vyznat, že…?

Je to opravdu o tom, že nejde jen o fyzickou kondici, ale i o té psychice a mapařské práci a soustředění.

Jak moc se změnily za ta léta mapy pro OB?

Jsou kvalitnější, podrobnější. My začínali ještě na měřítku 1:50 000, centimetr mapy byl ve skutečnosti 500 metrů. Zelenobílé mapy se půjčovaly od vojáků, kterým se po závodě těch třeba 200 map zas muselo vrátit. Dnes si mapu nakopírovanou přímo pro závod každý může po doběhu nechat a měřítko bývá 1:10 000 a pro sprinty ve městě 1:4000, to centimetr představuje už jen 40 metrů. Vyvíjelo se to ale i barevně.

V čem je to dnes jiné?

Mapa má dnes 10 barev. Je jimi podrobně znázorněno, jaký je na trase porost. Od bílé – čistého průběžného lesa – po různé odstíny zelené – značí hustotu porostu. Tmavě zelená značí neprostupný, tomu říkáme vraceč – nejde ho projít, případně vás to ještě chytne do ostružiní a nemůžete ani ven, leda vylezete orvaný jak samica (smích).  Pak žlutá jsou louky, šrafované  jsou lesoparky, zarostené paseky atd. 

Kde jste si užil závodu v opravdu mimořádně krásné lokalitě?

V těch severských zemích, hlavně ve Švédsku. Tam jsou skalnaté plotny, kameny, skály, bažiny, vřes a borůvčí, ten terén je  neopakovatelný, lesy jsou obrovské, jste mimo civilizaci, občas nějaký statek. Hlavně tam ale nejsou tolik lesní cesty, u nás je to jimi jen protkáno. Dá se tam tak hodně lehko zabloudit… Nádherné je i Norsko, kde je to kopcovitější, Finsko je zas víc do roviny a má ty bažiny a nádherné jsou i francouzské či švýcarské Alpy nebo Slovinsko.

Kolik jste vlastně za život těch dosud závodů absolvoval?

Na úplném začátku asi 10 až 15 ročně, pak postupně i 80 za rok, teď tak 30. Průměrně asi tak 40 závodů za rok. Krát 50 let. Tedy na 2000 závodů, to nepočítám tréninky. Ale jak jsem už nestačil v závodech v běhu na tu špičku, čím dál víc jsem se dostával k organizaci, už na tehdejší Vysoké škole zemědělské Brno, kde jsem studoval Elektrotechnickou fakultu, obor zaměřený na počítače. Těm se věnuji dodnes, ale ne z hlediska hardwaru, ale ekonomického softwaru, živím se jako OSVČ počítačovým zpracováním účetnictví.

Pro organizaci sportu v Luhačovicích jste jedním ze stěžejních lidí. Jiná osobnost bohužel nedávno odešla do sportovního nebe, a to Petr Mikulec, dlouholetý předseda TJ Slovan a starosta TJ Sokol . Můžete na něj zavzpomínat?

Petr se stal roku 1988 předsedou Slovanu, když i já do vedení nastupoval a jak se po revoluci obnovil Sokol, vedl Petr i ten. Já s ním spolupracoval od začátku, víc než 30 let. Petr miloval všechny sporty, rozuměl jim, Prožili jsme spolu mnohé, dělali jsme i meziodílové soutěže v různých sportech. Orienťák on tolik nebyl, byl hlavně házenkář, lyžař a pak nadšený kuželkář. Vzpomínat na nějaké jednotlivé výroky nebo akce ale moc nejde, prožili jsme toho za ta léta tolik včetně šibřinek a podobně. Nikdy na něho nezapomenu. Teď se má volit nový předseda Slovanu, ta funkce zřejmě padne na mě. Ať to budu já, nebo někdo jiný, nový předseda to ale nebude mít jednoduché v tom smyslu, že budou všichni srovnávat, kolik moc se toho zvládlo udělat pod Petrovým vedením. Obstát po něm bude složité…

Jak se povede budoucímu předsedovi se uvidí, určitě je ale už jasné, co čeká Váš oddíl v nejbližší době?

Sezóna 2019 začala, první velké závody jsou koncem května v Pardubicích MČR ve sprintu a sprintových štafetách, v červnu MČR na krátké trati, září na klasice. Všude budeme mít své zástupce a půjdeme s nimi do boje o medaile. V reprezentaci ČR máme teď tři závodníky, mezi čtyřčlennou elitou Vendulu Horčičkovou, v týmu A Vojtu Sýkoru v mužích. Do béčka se po ročním zranění vrací Jonáš Hubáček. Snad přijdou opět medaile na republikové úrovni a bude se dařit i na světových pohárech, kam jsou nominovaní první dva zmínění závodníci.

Co byste ještě prozradil o sobě, pro ty co vás tolik neznají?

Není to tolik o orienťáku, ale ví se o mně, že mám rád pivo a z jídla zase hrách. Tak si ze mě občas dělají legraci, že nejšťastnější bych byl, pokud bych seděl s naraženou bečkou piva uprostřed hrachového pole. Víte, je toho ještě co bych vám mohl o orientačním běhu říct. Tak se spolu na rozhovor domluvme… třeba zase za 50 let?

Jedním z lidí se zásadním vlivem na rozvoj sportu v Luhačovicích je Libor Slezák, dlouholetý předseda oddílu orientačního běhu TJ Slovan Luhačovice. O sportu, který patří k Luhačovicím snad stejně jako lázně a léčebné prameny, jsme si povídali začátkem května. A ne náhodou, orienťáci si tu totiž letos připomínají i významné výročí. Jako oddíl slavíte letos 50 let, že?

Ono je to s tou historií trošku složitější. Vše začalo nejprve 12. května 1897, kdy  byl spuštěn první orientační závod na světě, bylo to v Bergenu, začali s tím Norové, proto jsou severské země dodnes v orientačním běhu dominantní. Jinak jsou hodně silní ještě Švýcaři, ale ti nejlepší žijí stejně ve Švédsku a v Norsku…Švýcaři mají skvělý program pro mládež, kde stát lije do sportu obrovské peníze.

Ze světa prosím ale zase do Luhačovic. Jak to tu bylo?

Mezinárodní federace orientačního běhu IOF vznikla pak až roku 1961, je tedy o rok starší než já, no a zajímavé je, že mezi deseti zakládajícími členy už bylo tehdejší Československo. Přitom samostatný Československý svaz OB ale vznikl až v únoru 1969. Vzápětí paní Marie Tomaiová, má skvělá předchůdkyně, která byla naší první předsedkyní, založila luhačovický oddíl orientačního běhu. Vedla s manželem Oldřichem už předtím turistický oddíl a v rámci něj se běhaly i tzv. orientační závody, jak se tomu tehdy říkalo. To už běhaly tyto závody i mí starší bratři. Máme tedy 50. výročí, protože oddíl se v Luhačovicích založil hned v červnu 1969. Jinak tu tento sport má ale ještě hlubší tradici.

Kdy jste začal vést oddíl Vy?

Oddíl jsem převzal po návratu z vojny roku 1988, takže jsem předsedou už 32. rok.

Kolik za tu dobu prošlo asi oddílem sportovců?

Mnoho. Teď máme 190 členů všeho věku, ale taky velmi rozmanitého složení. Máme třeba i 20 Poláků.

V oddíle? To asi málokdo tuší…

Asi největší z polských klubů z Varšavy, má závodníky, kteří jsou členové i našeho oddílu. Jsou to ti, kteří patří k jejich špičce, půlka polské reprezentace. Obdobně k nám patří i desítka Slováků, zase dorostenečtí a juniorští reprezentanti. Je to tím, že pokud chtějí běhat kvalitní české závody, musejí být registrováni v tuzemském oddíle a my patříme k těm prestižním, tak mají zájem.

Jak je to věkově s členskou základnou?

Nejstarší člen má sedmdesát let, to je Karel Perůtka, nejmladší je moje vnučka Barbunka Slezáková, které jsou pouze dva měsíce.

Vy máte v orienťáku angažovanou snad celou rodinu, ne?

Kdysi to dělali i bratři, pak jsem se toho držel já, který běhám od 6 let, takže už víc jak 50 let. Pak se mnou po závodech jezdili i  všichni tři synové, no a abychom mohli jako rodina trávit spolu čas, zapojila se i manželka Jitka. Syn Zdeněk u toho zůstal taky organizačně, živí se jako pořadatel závodů, třeba bývá u pražského maratonu. Z orienťáckých závodů dělal mimo jiné tady velmi úspěšný vícedenní OB podnik Rumpál.

Co se Vám osobně jako závodníkovi podařilo za největší úspěchy?

No největší úspěch je, že tři desetiletí velím tomuto oddílu, který je jedním z největších a nejlepších v republice. (smích)  Po té  sportovní stránce jsem nasbíral v dorosteneckých a juniorských letech 6 medailí z mistrovství republiky. Musím přiznat, že jsou všechny z nočního orientačního běhu, což byla má doména. Podařilo se mi získat i první luhačovickou medaili z republikového mistrovství (tehdy ČSSR) v roce 1978, byla bronzová, právě z nočního orientačního běhu, tehdy v kategorii M15 – chlapců do 15 let.

Kdo jiný by měl být medailistou než budoucí předseda, že…? Ale jak to, že právě tato disciplína?

Byl jsem vždy o cosi lepší mapař než běžec a v noci je to přeci jen o tom, že všichni závodníci musí trochu zpomalit. Se svítilnou přeci jen není tak daleko vidět, i když už se to mění, protože dnes máte halogenová světla a teď hlavně i ledkové svítilny. To svítí, jako by jela motorka. To kdysi jsme běhali s šesti sériově zapojenými plochými bateriemi, které živily devíti voltovou žárovku a svítilo to sotva deset metrů před vás a ke konci už jste skoro neviděl ani na mapu…

Při těch nočních bězích je ta kontrola osvětlená?

Byly doby, kdy tam byly odrazky, pak se to zrušilo, dnes zase jsou. Jinak by ji i metr od ní někdy závodník nemusel najít. Odrazky jsou malinké, aby to ale nebylo vidět vzhledem k té kvalitě světel přes celý les. Jinak je ten závod stejný jako denní. Jen trochu kratší, protože se běží trochu pomaleji. 

Technicky se ty závody v orienťáku hodně změnily, že? Já si pamatuji jedinou svou aktivní účast na tomto sportu v 80. letech na akci Kufrování s Dominem, kde jsme opravdu úspěšně „zakufrovali“, tedy bloudili. Tehdy se ale na kontrolách cvakaly lístečky, dnes máte čipy…

To Kufrování s Dominem byla pěkná česká akce, taková specialita. Dnes má ale světovou obdobu World Orienteering Day, kdy probíhá po světě během týdne koncem května spousta různých akcí. My pořádáme závody pro místní základní školu. Někdy šli školáci závodit na trať na Radostově, vloni se to ale už konalo jen v areálu školy a nejbližším okolí. Je právní problém s tím, že dnes se  daleko více řeší zodpovědnost za děti, která v době docházky ve škole padá na učitele. Takže zatímco, když my byli děti, neřešilo se tolik, zda se jde nebo nejde někam přes cestu, dnes se kvůli tomu skoro blázní, aby se někomu něco nestalo.

Je to zajímavé i z hlediska náboru dětí do oddílu?

Má to relativně malou odezvu, nicméně nám to až tolik nevadí. Určitě by bylo ale špatně, pokud bych já jako místopředseda Českého svazu orientačního běhu nezařídil s oddílem konání této akce v našem městě, pokud se k celosvětovému programu svaz přihlásil. Není to určitě přímo jako nábor, ale děti pokud se k tomuto sportu pak chtějí přidat, už ví, že je mapa, že je buzola, že je elektronický čip,  kterým se potvrzuje, kterou jste navštívil na trati kontrolu…

K tomu čipu: Kdysi se na kontrolách cvakalo, jak se to ale měnilo?

Vy jste ještě mladý, tak pamatujete to cvakání, ale dřív to bylo ještě jinak. To na kontrolách byly opravdu bramborová razítka, jak se vyráběla ve výtvarce ve škole. Nebo byly na kontrole jen zavěšené voskovky různých barev, kterými jste musel zaznačit do kartičky, že jste tam byl. Samozřejmě jste nevěděl, jestli zrovna na 6. kontrole bude tužka zelená nebo fialová. To byly ale úplné začátky.

A pak se tedy razilo…

To bylo léta, těma kleštičkama. Cvakalo se do kartičky a každé to cvakátko mělo jinak seskupené hroty pro kontrolu správného ražení. Posledních asi 15 let se ovšem už používá systém Sport Ident (SI). Kontrola je ale stále označena trojhranným červenobílým „lampionem“, jen tam teď je elektronická krabička. K ní závodník přiloží svůj čip, na který se zaznamená, v jakém čase a kterou kontrolu proběhl.

To je i nějak radiově propojené s centrálou závodu?

Může být, ale to jsou jen speciální kontroly, které udávají mezičas na některých bodech trati, aby mohl spíkr v místě cíle závodu hlásit průběžné výsledky. Jinak se vždy čip vyčte po doběhu v cíli, tam si ho jeho data zobrazí a vidí, jestli se prošlo správnými kontrolami a je tam i čas včetně mezičasů.

Když se značilo kleštičkami bylo to primitivnější, ale zase se moc nemělo co pokazit. Nepůsobí ty elektronické čipy i potíže?

Pokud se stane, že vyplivne baterka u krabičky na kontrole, to je samozřejmě problém. Ten jde za pořadatelem. Pokud je závada na čipu, je to problém závodníka.

V jeho čipu je také nějaká baterka?

Závodník si musí zkontrolovat, že má čip vynulovaný, je to jen médium, které musí před závodem mít bez dat. Technika jde ale dál a už dva roky se běhá i na bezkontaktní čipy. Ty už mají svou baterečku. S čipem se stačí k té krabičce na kontrole už jen přiblížit třeba na asi 30 cm a tím se už „pípnete“.  Nemusí se čipem tedy trefit zdířka, kam se čip běžně musí přiložit.

Je to taková výhoda?

Ono to nevzniklo ani tak pro účely běžného pěšího orientačního běhu, ale kvůli dalším orientačním sportům, pro orientační cyklisty a lyžaře. Když se cyklistů nebo lyžařů sešlo u kontroly víc naráz, těžko se k ní dostávali. Ale i štafety v klasickém orientačním běhu mají na prvních kontrolách dost fofr a tlačí se u nich.

Kontroly se musejí projít v pevném pořadí, že?

Ano. a stává se hlavně na sprintech, kde jsou kontroly blízko u sebe, že omylem přeběhne závodník například z páté rovnou na sedmou. Když se mu to stane, musí se nejen vrátit na šestou kontrolu, ale po ní znovu na tu sedmou.

Při větších závodech navíc nevidíte jen svoje kontroly, že? Poblíž může být i kontrola pro závodníky úplně jiné kategorie…

Tratí je na větším závodě běžně stanoveno až 50. Máte muže a ženy, věkově od 10 let až do 80. Veteráni mají kategorie odstupňované po 5 letech, děti a dorost po dvou. Když se staví opravdu velký závod na daném území je třeba i 120 kontrol.

Nenajdou se občas mezi ostatními lidmi nenechavci, co by závod narušili poškozením kontroly?

Bohužel se to stává. Někteří lidé jsou zkrátka zlí, hloupí a závistiví. Stává se to víc na městských sprintech. To je pak organizačně náročné uhlídat. Máte i 50 kontrol umístěných v běžném provozu města a vy tak potřebujete 20-30 lidí jen na jejich hlídání, třebaže ty krabičky jsou vždy k něčemu přikurtované. I tak to ale občas někdo sebere. Občas i v lese, protože kontroly pro ty nejmenší děti jsou hodně na lesních cestách. Úplně malé závodníky nemůžeme nechat někde ztratit v lese na místě, kde v životě nebyli. Mají trať kratší a jednodušší asi na 20-30 minut.

Vy jste i sám autor tratí?

Stavíval jsem je hodně. Posledních 10 let dělám spíš hlavního rozhodčího, který zodpovídá za celý průběh. Mám taky rozhodcovskou licenci, která to jedině umožňuje u těch větších závodů. U těch moravských po republikové je minimálně licence R2, já mám ale tu nejvyšší R1. Poslední z velkých tratí jsem stavěl trať na MČR ve sprintu 2010, které se pořádalo ve Zlíně tamní klub a ze závodů byl jeden z prvních přímých přenosů OB do České televize.

Jaké největší závody pořádal Váš oddíl?

Začátkem 90. let se u Luhačovické přehrady běžel jeden z posledních závodů československého poháru. Roku 2006 jsme u nás dělali MČR ve sprintu. Start byl pod Vltavou a cíl u Miramare. Pak jsme spolupracovali na zmíněném MČR ve Zlíně, 2014 pořádali mistrovství Moravy a ČP štafet na Vápenkách. 2016 to byl dvojzávod MČR ve sprintu a sprintových štafetách v Uh. Brodě a vloni tady v okolí Radostova MMoravy a ČP štafet na Obětové. Pořádáme každoročně i menší krajské závody, aby i z těch malých oddílů měli kam jezdit soutěžit.

Účastníků těch akcí bývají stovky, že?

Na tom MMoravy bylo na 800 závodníků, v Brodě asi 1000. Vícedení republikové závody mívaly i 4000 účastníků. To asi největší závod na světě zvaný Oringen pořádají Švédové. Tam startuje i 15 tisíc lidí. To už je ale mraveniště. Běhá se tam od batolat s rodiči až po ty nad 80. let. Náš sport je rodinný pro všechny bez omezení věku a dá se dělat až do smrti. Na MS veteránů v Dánsku teď pro dva účastníky vypsali i kategorii nad 100 let.

Kolik ještě naběháte závodů Vy osobně?

Už míň než kdysi, to bývalo až 80 za rok, jen za prázdniny 30. Teď mám jen těch 30 závodů dohromady, většinou běhám veteránskou kategorii, někdy 40+, v krajských sprintech si troufnu stále i na nejprestižnější mužskou kategorii. Na MČR veteránů si běžím svou kategorii nad 55 let.

Pro orienťáckou komunitu nedělá luhačovický oddíl jen samotné závody, že?

V roce 2015 jsme tu dělali na Elektře vyhlášení nej orientačních sportovců ČR daného roku. Obdobná byla akce o dva roky později opět v Elektře. Vyhlašují se jak běžci, tak cyklisté a lyžaři i kategorie Trail-O dělená ještě na open - otevřená, a para - určeno primárně pro vozíčkáře. (Pro ně jsme dokonce před lety 1. neoficiální závody MČR dělali začátkem 90. let právě v Luhačovicích.) Český svaz orientačních sportů má asi 12 tisíc členů, z toho 11 tisíc jsou klasičtí běžci.

Jaké jsou nejlepší úspěchy oddílu?

Ta naše nadrepubliková úroveň se datuje od roku 1983, to startovali poprvé na Akademickém mistrovství světa Pepíno Hubáček a Dáša Hubáčková, tehdy Coufalíková. Od té doby jsme jako Luhačovice ty pozice neopustili. Některý rok jsme neměli členy v reprezentaci, pak zas dva tři lidi, ale obvykle tam jsme. Teď se na té úrovni pohybuje zase generace dětí těch závodníků, kteří se prosazovali koncem 80. let, kam patřili taky Jarda Hubáček, Petr Vavrys a další. Vozily se medaile z mistrovství republiky, startovalo se na MS, světových pohárech. Ti hlavní, v té době ale stejně jako já na těch největších závodech běhali za VŠZ Brno, protože jsme tam studovali. První starty Luhačovjanů v reprezentaci tak byly za jiný oddíl, až pak jsme se po škole vraceli sem. Od toho roku 1983 do letoška bylo více jak 30 členů oddílu, kteří v dorostu, juniorech nebo dospělých byli v národní reprezentaci.

Co jste studoval, byl to „pajdák“ se sportem nebo něco jiného?

Pedagogiku z nás nedělal skoro nikdo, asi jen Luďka Řezníková, později Mejzlíková. Ta teď učí na místní základní škole. Jinak jsme ale vesměs dělali technické obory. Asi největší úspěch Luhačovjanů byl roku 1989 na MS ve Švédsku, kdy půlku reprezentace tehdejší ČSSR tvořili Luhačovjané: Jaroš a Pepoš Hubáčkovi a Petr Vavrys. Ten startoval ještě v 90. letech na MS. Pak postupně nastupovala ta další generace Marek Cahel, Honza Perůtka, Zdeněk Slezák, Jiří Slezák, Jan Vlažný, Jirka Valenta, Kuba Vlažný, Michal Hubáček, Johan Vavrys, Jonáš Hubáček, Štěpán Mudrák, Vojta Sýkora a další.

Mnohá ta příjmení se po těch generacích opakují…

(Smích) No samozřejmě, snad kromě Vojty Sýkory jsou mezi našimi nejlepšími současnými závodníky často synové a dcery těch předchozích top luhačovických závodníků. Posledních 10 let ta mladá generace vozí medaile, a to ročně i 5, někdy i 7 medailí z republikových mistrovství. Je třeba vyzdvihnout hlavně rok 2010, kdy jsme vyhráli Český pohár družstev dorostu a MČR družstev. Ti, kdo byli u tohoto historického výsledku, pak dozráli a tak jsme 2016 byli 3. na MČR družstev už v dospělých. Před námi jsou jen kluby z největších měst s vysokými školami, kde jsou tisíce studentů.

Jak se to mohlo vyloupnout zrovna tady?

Určitě díky usilovné a obětavé práci zakladatelky oddílu paní Tomaiové, která si získala děti, přišly pak první výsledky. Určitě hrálo později i roli třeba, jak úspěšný byl v národní reprezentaci Petr Vavrys a že založil firmu věnující se sportovnímu oblečení i pro orienťáky. Podíl měl i můj otec, učitel tělocviku zdejší ZŠ, který tento sport velmi podporoval, i když nikdy nezávodil. Postupně se vyloupla ta úspěšná generace, bylo na co navazovat, navíc tehdy nebylo tolik možností vyžití ani počítače a mobily, tak do oddílu přicházelo hodně dětí.

Orienťáci jsou parta i mimo tréninky, dospělí spolu zajdou na pivo…

Je to tak, bez té soudržnosti by to nešlo. Ale taky se mluvívalo o OB jako o vysokoškolském sportu, tedy vzdělaných inteligentních lidí, kteří rádi sportují. I dnes je převážná většina nejlepších dospělých závodníků ověnčená i vysokoškolskými tituly.

On se zkrátka člověk musí také rozumem v té mapě vyznat, že…?

Je to opravdu o tom, že nejde jen o fyzickou kondici, ale i o té psychice a mapařské práci a soustředění.

Jak moc se změnily za ta léta mapy pro OB?

Jsou kvalitnější, podrobnější. My začínali ještě na měřítku 1:50 000, centimetr mapy byl ve skutečnosti 500 metrů. Zelenobílé mapy se půjčovaly od vojáků, kterým se po závodě těch třeba 200 map zas muselo vrátit. Dnes si mapu nakopírovanou přímo pro závod každý může po doběhu nechat a měřítko bývá 1:10 000 a pro sprinty ve městě 1:4000, to centimetr představuje už jen 40 metrů. Vyvíjelo se to ale i barevně.

V čem je to dnes jiné?

Mapa má dnes 10 barev. Je jimi podrobně znázorněno, jaký je na trase porost. Od bílé – čistého průběžného lesa – po různé odstíny zelené – značí hustotu porostu. Tmavě zelená značí neprostupný, tomu říkáme vraceč – nejde ho projít, případně vás to ještě chytne do ostružiní a nemůžete ani ven, leda vylezete orvaný jak samica (smích).  Pak žlutá jsou louky, šrafované  jsou lesoparky, zarostené paseky atd. 

Kde jste si užil závodu v opravdu mimořádně krásné lokalitě?

V těch severských zemích, hlavně ve Švédsku. Tam jsou skalnaté plotny, kameny, skály, bažiny, vřes a borůvčí, ten terén je  neopakovatelný, lesy jsou obrovské, jste mimo civilizaci, občas nějaký statek. Hlavně tam ale nejsou tolik lesní cesty, u nás je to jimi jen protkáno. Dá se tam tak hodně lehko zabloudit… Nádherné je i Norsko, kde je to kopcovitější, Finsko je zas víc do roviny a má ty bažiny a nádherné jsou i francouzské či švýcarské Alpy nebo Slovinsko.

Kolik jste vlastně za život těch dosud závodů absolvoval?

Na úplném začátku asi 10 až 15 ročně, pak postupně i 80 za rok, teď tak 30. Průměrně asi tak 40 závodů za rok. Krát 50 let. Tedy na 2000 závodů, to nepočítám tréninky. Ale jak jsem už nestačil v závodech v běhu na tu špičku, čím dál víc jsem se dostával k organizaci, už na tehdejší Vysoké škole zemědělské Brno, kde jsem studoval Elektrotechnickou fakultu, obor zaměřený na počítače. Těm se věnuji dodnes, ale ne z hlediska hardwaru, ale ekonomického softwaru, živím se jako OSVČ počítačovým zpracováním účetnictví.

Pro organizaci sportu v Luhačovicích jste jedním ze stěžejních lidí. Jiná osobnost bohužel nedávno odešla do sportovního nebe, a to Petr Mikulec, dlouholetý předseda TJ Slovan a starosta TJ Sokol . Můžete na něj zavzpomínat?

Petr se stal roku 1988 předsedou Slovanu, když i já do vedení nastupoval a jak se po revoluci obnovil Sokol, vedl Petr i ten. Já s ním spolupracoval od začátku, víc než 30 let. Petr miloval všechny sporty, rozuměl jim, Prožili jsme spolu mnohé, dělali jsme i meziodílové soutěže v různých sportech. Orienťák on tolik nebyl, byl hlavně házenkář, lyžař a pak nadšený kuželkář. Vzpomínat na nějaké jednotlivé výroky nebo akce ale moc nejde, prožili jsme toho za ta léta tolik včetně šibřinek a podobně. Nikdy na něho nezapomenu. Teď se má volit nový předseda Slovanu, ta funkce zřejmě padne na mě. Ať to budu já, nebo někdo jiný, nový předseda to ale nebude mít jednoduché v tom smyslu, že budou všichni srovnávat, kolik moc se toho zvládlo udělat pod Petrovým vedením. Obstát po něm bude složité…

Jak se povede budoucímu předsedovi se uvidí, určitě je ale už jasné, co čeká Váš oddíl v nejbližší době?

Sezóna 2019 začala, první velké závody jsou koncem května v Pardubicích MČR ve sprintu a sprintových štafetách, v červnu MČR na krátké trati, září na klasice. Všude budeme mít své zástupce a půjdeme s nimi do boje o medaile. V reprezentaci ČR máme teď tři závodníky, mezi čtyřčlennou elitou Vendulu Horčičkovou, v týmu A Vojtu Sýkoru v mužích. Do béčka se po ročním zranění vrací Jonáš Hubáček. Snad přijdou opět medaile na republikové úrovni a bude se dařit i na světových pohárech, kam jsou nominovaní první dva zmínění závodníci.

Co byste ještě prozradil o sobě, pro ty co vás tolik neznají?

Není to tolik o orienťáku, ale ví se o mně, že mám rád pivo a z jídla zase hrách. Tak si ze mě občas dělají legraci, že nejšťastnější bych byl, pokud bych seděl s naraženou bečkou piva uprostřed hrachového pole. Víte, je toho ještě co bych vám mohl o orientačním běhu říct. Tak se spolu na rozhovor domluvme… třeba zase za 50 let?

Dvě fotografie z posledního zhruba desetiletí a jedna opravdu historická (na té je L.Slezák vlevo)

  

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat