Reklama
Reklama

Články

„Snažíme se jen dělat lidem radost,“ říká po víc než půl století fungování Dívčího saxofonového orchestru jeho zakladatel Vladimír Schlimbach


6. 5. 2019

Už před 55 lety založil Vladimír Schlimbach Dívčí saxofonový orchestr, který funguje dodnes. A stále ho vede právě tento energický kapelník, který se i léta po své osmdesátce s nebývalým elánem věnuje hudbě a výchově mladých muzikantských generací. Zajímavější osobnost pro rozhovor, ke kterému jsme se sešli na začátku dubna, bych tak hledal jen stěží. Zajímalo mě ale i co bylo, než slavný „saxofoňák“ začal fungovat. Rozhovor jsem tak začal dotazem: „Pane Shclimbachu, jak jste se vůbec dostal k hudbě Vy?

Moje rodiště je Lutín u Olomouce a hned naproti nás byl obrovský závod Sigma Lutín a tam měli taky dechovku. Ta každou sobotu zkoušela nebo měla koncert a já u toho nikdy co by dítě jako divák nechyběl. Jako chlapec jsem pak objevoval i hru na saxofon, protože na něj hrál náš soused. Ten mi ho taky půjčoval a pak jsme i sehnali starší, na který jsem se mohl naučit hrát.

Jak se to s Vaším vztahem k hudbě vyvíjelo dál?

Potom různě na školách jsem se už snažil shánět vždy pár spolužáků, abychom taky měli nějakou kapelu. No a vyvrcholení bylo, když jsem už co by učitel působil na svém prvním místě, což bylo gymnázium v Olomouci.

Tam jste měli kopii slavného orchestru Karla Vlacha, že?

Ano  (ukazuje na fotografii), to se psal začátek šedesátých let. A tam se k nám hlásila právě i dívenka, která chtěla hrát na saxofon,  Zdenička Šnoblová. Napřed jsme ji tam ani moc nechtěli – měla to být kopie toho Vlachova orchestru, kde byli jen samí kluci, ale nakonec jsme ji vzali. A právě vzpomínka na ni mi později vnukla nápad na čistě dívčí saxofonový orchestr. S panem Vlachem jsme se ale i osobně setkali, když už jsme tak po roce s tou kopií jeho orchestru měli různá menší vystoupení.

Jak k tomu došlo?

Orchestr Karla Vlacha v Olomouci a blízkých městech každoročně koncertoval a muzikanti bydleli v hotelu poblíž naší školy. Poprosil jsem tam pana vrchního, když byla kapela u oběda, , aby Vlachovi tu fotku naší kapely ukázal.

Co na to Vlach?

Dostal fotku před sebe na stůl a povídá vrchnímu, kterému onikal: „Voni, kdo jim to dal?“ Vrchní: „No učitel, je támhle v šatně…,“ Vlach: „Zavolaj ho!“ No a pak jsme se domluvili, že přijdou s kapelou na naši školu. Přišli do jednoho a v tělocvičně jsme jim zahráli jejich znělku. Dojalo je to, Karlu Kraugartnerovi šly slzy do očí, když ten stejný orchestr, ale z dětí, viděl. Pak jsem pana Vlacha poprosil a oni si stoupli za děti, podle toho, na co kdo hrál a zahráli nám. To bylo krásné. Krautgartner (vedoucí dechové sekce a saxofonista u Vlacha) pak za námi jezdil pravidelně i se svým vlastním orchestrem. A začala spolupráce. S ním ten náš orchestr pak vystoupil i na Ledeburských terasách (v zahradách Pražského hradu) pro televizi. A také jsme jezdívali hrát už do některých lázní.

V těch hrajete pravidelně s Dívčím saxofonovým orchestrem Luhačovice. Jak tedy došlo k tomu, že jste založil toto uskupení a opustil Olomouc?

Onemocněl mi těžce syn, měl velké dýchací potíže a lékaři nám tehdy řekli, že dělají, co mohou, ale potřebuje změnu prostředí. Podařilo se mi pak sehnat místo uprostřed čisté přírody tady nedaleko ve Vlachovicích poblíž Luhačovic. A tam jsem chtěl samozřejmě udělat také nějakou kapelu a vzpomněl jsem si na onu dívku se saxofonem. A spontánně mě napadlo udělat čistě dívčí saxofonový orchestr. To bylo v roce 1964. Nejprve jsme spolupracovali se slavičínským domem kultury, kde se jim orchestr rozpadl, tak jsme od nich získali i nástroje a měli tam autobus, kterým nás vozili na vystoupení. Po osmi letech se ze mě pak vlastně náhodou stal občan Luhačovic a tak se orchestr dostal sem.

Co Vás přimělo přestěhovat se sem?

Chtěli jsme si ve Vlachovicích odkoupit jako 4 rodiny učitelskou bytovku se 4 byty, abychom měli do budoucna jakousi jistotu a tehdy to bylo podle zákona tak možné. Jenže nám nechtěli vyhovět, tak jsme našli s mojí ženou možnost v Luhačovicích, kde jsme právě koncertovali. Tady mi tehdy řekli, že pokud tu dám takový orchestr dohromady z luhačovických dětí, umožní nám tu podílet se na družstevní výstavbě bytů. Žena se tu pak stala i předsedkyní Bytového družstva Květen.

Co vlachovické děti, které byly v souboru do té doby?

Na ty jsme nezanevřeli, vozili jsme je sem a dali to tu do kupy s dalšími talentovanými dětmi odsud. Ty vlachovické děti, byly přeci z vesnice, tak bylo zajímavé, třeba i jak na nástroje cvičily. Doma denně odpoledne dostali kravku, ať ji jdou pást. Šli s ní na pastvu, kde ji někde přivázali a pak jí k tomu pasení hrály na saxofon. V obci jinak žádná velká možnost zábavy nebyla, tak se pro to ta děvčata nadchla. Měli jsme jednu dobu ale i potíže, když jeden pán chtěl převzít orchestr, který tehdy ještě fungoval pod tím závodním klubem Slavičín, od nichž jsme měli nástroje.

Co se stalo?

První tento muzikant ze Zlína tvrdil, žen udělá takový orchestr přímo ve Slavičíně a  vše bude dělat ve volném čase zdarma nadšenecky jako já. Jenže se tomu zpronevěřil. Pak na tamní vedení najednou vyrukoval s tím, že chce měsíčně 1600 korun, což byl tehdy plat šéfkonstruktéra ve fabrice. Tak za mnou pak přišli, a já řekl: „Je mi jasné, proč jdete. Nebudeme to prodlužovat, orchestry spojíme…“ A bylo nás o to víc.

Kolik měl orchestr nejvíce členů?

Kolem 60, teď je to něco přes čtyřicet. Jsou tam děti ze základní školy, střední, vysoké a poslední léta taky devět členek už ve věku maminek. To jsou členky, které se pak po letech do souboru s nadšením vrátily.

Chodily se ty Vaše členky ještě na nástroj učit jinam, nebo jste je učil jen Vy?

Převážnou většinu jsem si vychoval úplně sám, i když jsem nikdy neměl hudební školu a jsem vlastně saxofonista samouk. Jen dvě ze současných členek chodí na ZUŠ, jedna ve Slavičíně, druhá tady, ale na flétnu. Já začínal také děti na školách učit od flétničky, pak se vytřídilo, jestli mají k hudbě vztah, naučily se základy a když je to chytlo, hrály s námi někdy na flétničky při koncertu a po roce a půl přecházely na saxofon. Tak tu býval úplný les saxofonů.

Je známo, že Vás ta aktivita udružuje po léta v kondici. Leckdo by Vám hádal spíš něco po šedesátce a ne, že jste před pár lety už slavil osmdesátiny… 

Mě dělá radost, že dělám druhým radost a když jdu spát, že vím, že jsem nikomu nic špatného neudělal. Teď se tu radost zase 18. dubna budeme snažit rozdávat na koncertě  v Piešťanech.

Už se Vám letos sezóna tedy rozjela?

To už v lednu, když jsme hráli v Brně na Regiontouru, pak v únoru jsme hráli krátce ve Zlíně na plese Krajského ředitelství Policie ČR. Po Piešťanech nás čekají Teplice, Karlovy Vary a Mariánské Lázně. Pak už to jede, ale nehrajeme o prázdninách, protože by se to těžko přizpůsobovalo, každé dítě jede v jiném termínu někam na tábor nebo na dovolenou s rodiči.

I tak jste už ale hráli všude možně po světě, že?

Navštívili jsme celkem 16 států Evropy. Asi nejzajímavější bylo, když nás starosta Paříže slyšel v Praze, hned nás pozval, abychom koncertovali u nich na pařížské radnici u příležitosti oslav pádu Bastily, tedy oslav francouzské revoluce. Pak nám ale nabídli ještě abychom další týden hráli v městech na pobřeží, tak jsem musel volat rodičům dětí, že jestli souhlasí, pobyt si o týden prodloužíme.

Zmínil jste Prahu. Tam hráváte už 20 let na recepci po slavnostním předávání státních vyznamenání. Jak jste se dostali k vystupování na této akci?

To přišlo postupně. Nejprve došlo k tomu, že jsme v Praze měli hrát a byli jsme takhle na procházce ve městě i s mojí ženou, která mě vždy v koncertování vždycky moc pomáhala. Je tomu bohužel už 8 let, co moje Helenka tento svět opustila. Byli jsme tam tehdy také s vnučkou, která v ochestrua už léta také hraje a pro orchestr by udělala vše. Tehdy byla ale ještě malá, tak jim říkám: „Počkejte na mě půlhodinku v cukrárně.“ A vydal jsem se na velitelství Hradní stráže. To bylo za pana prezidenta Havla a na Hradě se konávaly přísahy vojáků základní vojenské služby. Tak mě napadlo, že bychom mohli zahrát vždycky vojákům, při takové slavnosti, kterou měli přichystanou po přísaze pro ně i s rodinami ve Španělském sále.

Co bylo dál?

Kapelník Hudby hradní stráže se pro to nadchl a říká: „To je nápad! Tak to hned uděláme, zrovna je přísaha!“ Náš orchestr sice hrál v Praze tehdy se skupinou Šlapeto na Václavském náměstí, ale pak jsme hned měli jet domů. Ale Hradní stráž nám obratem zařídila ubytování. Vyklidili nám některé pokoje vojáků, co byli zrovna na stráži. No a tak jsme začali hrávat na Hradě. Vždy se to moc líbilo a děkovali nám. Já, když se nám to povedlo poprvé uskutečnit, jsem radostí vyskočil snad metr vysoko a netušil jsem, že na Hradě budeme hrát tolik let až dodnes.

Teď ale hráváte po udělování státních vyznamenání…

K tomu došlo tak, že se armáda profesionalizovala a s koncem povinné vojny zanikly i ty přísahy. Tak nám nabídli hrát na ještě prestižnější slavnosti po udělování státních vyznamenání! Tam jsou  nejen současný i minulý prezident, taky všichni z parlamentu, špičky kultury a sportu, církevní hodnostáři. Nikdy bych nevěřil, že hrát pro takové publikum budeme a vždy mám pocit, že mezi nimi se z toho vznáším půl metru nad zemí. Ohromně mě to nabíjí, že tolika lidem můžeme udělat hudbou radost a tohoto jsme dosáhli…

Jak je to s repertoárem?

Než někam přijedeme, obvykle zkoušíme i nějakou novou skladbu, ale hrajeme hlavně stálý repertoár. Jsou to skladby, které lidé znají, není to pro úzkou skupinu lidí. Lidovky i Beatles, nebo třeba Jaroslava Ježka. Od něj mám skladbu Život je jen náhoda vůbec nejraději! Zkrátka hrajeme pro všechny. Hráváme na kolonádách, kde je spousta různých lidí, také  jsme často hrávali na ambasádách, kam nás vysílalo ministerstvo, abychom tam při různých recepcích prezentovali naši kulturu.

Kolik vůbec celkem prošlo Vaším orchestrem dívek?

Tak 230. Pokud mohou, léta v souboru zůstávají. Vědí, že v té skupině se mohou podívat na zajímavá místa, něčeho dosáhnout, co by se jim samostatně nepovedlo.

Jak přibíráte nové členky?

Teď jsme s tím přestali, protože máme ustálený až přeplněný stav. Ty mladší členky chtějí v souboru zůstat i nadále, motivace pokračovat je. A v orchestru byla zapojená celá naše rodina. Dcera hrála na baryton saxofon, teď je ředitelkou Základní školy praktické a dětského domova ve Vizovicích. Dokonce syn s námi hrával, ale na bicí. Kromě saxofonistek s námi byli totiž v souboru vždy dva chlapci. Jednak bubeník, a také hráč na elektronické varhany. Tak je to doteď. Syn už se hraní ale kvůli zaměstnání nestíhá věnovat.

Za dlouholetou skvělou práci s mládeží jste dostal i významná ocenění. Od státu i od kraje. To asi potěší?

No představte si, když jsem měl telefonát z Ministerstva školství, že mám dostat tu medaili. Jestli si ji prý přijedu převzít. No samozřejmě jsem to přijal. Vždyť to je nejvyšší vyznamenání, jaké  ministerstvo uděluje! Ale člověk to nedělá pro nějaké medaile. Víte, co je uznání? Že člověk skončí koncert, lidé tleskají a chtějí přidat a pak odcházejí spokojení. Já orchestru věnuji spoustu času, někdy v tom mám i peníze za opravu nástrojů, ale ničeho nelituji. Mám radost, že se vždy vracíme tam, kde jsme byli pětkrát, ale i dvacetkrát. Třeba Piešťany, Karlovy Vary, Mariánské Lázně, nebo Trenčianské Teplice, no a samozřejmě Luhačovice. Nebo když jste několikrát za sebou s orchestrem v Řecku, Itálii, Francii…je to radost!

Na která z dalších míst ještě rád vzpomínáte?

Jó a to byl gól, to Vám musím, prosím pěkně ještě povědět. Pozvali nás jednou, naše kulturní středisko ve Vídni, kde jsme už předtím několikrát vystupovali. Tentokrát ale mělo jít o den, kdy se hlasovalo o vstupu České republiky do Evropské unie. To vystoupení bylo ve Vídni u Prezidentského paláce. Bylo krásně. Řekli nám: budete vystupovat napůl s Karlem Gottem. Vy budete mít vystoupení půl hodiny, on potom zbytek času.

To musel být také velký zážitek!

No určitě a byli tam také jejich ministryně  zahraničí a náš ministr zahraničí. Přinesli jim skleničky k přípitku a konferenciér oznámil, že to sčítání hlasů vypadá tak, že vstup do EU se odhlasuje. Tak si na to připili. No a, podržte se,  my pak dostali hned pozvání, abychom zahráli za čas v Lucemburku, na oficielní akci k samotnému vstupu do EU. A tamní starosta nás po koncertě zase pozval, ať přijedeme do Lucemburku zahrát i další rok. Jinými slovy vystoupení dělají vystoupení.

Hlavně to svědčí o kvalitě a semknutosti Vašeho souboru!

S těmito dětmi bych jel klidně i do pekla, jsou to dívky inteligentní, rozumné, nemáme žádné kázeňské problémy. Ale musím také upozornit, že to není jen na mě. Pomáhají obětavě i někteří rodiče, kteří s námi jezdí, protože všechno bych to zařizování sám nezvládl. Je potřeba, aby bylo víc lidí už třeba, když se děti rozprchnou někde při cestě na dálničním odpočívadle. To musíte pohlídat, abyste odjeli zase všichni a abyste měl přehled, kde kdo je. Podporu ale máme nejen od rodičů, ale samozřejmě velmi také od města Luhačovice a hodně i od městysu Pozlovice a od firmy Vincentka.

Ono je vidět, že vy si umíte po léta skvěle budovat vztahy s různými institucemi. Jak na to?

Já mám zásadu, že i když jsem někde odmítnut, tak je potřeba ještě za to hezky poděkovat a říct: „Vím, že jste dělali, co jste mohli!“ V půlce případů se pak stane, že ještě než dojdete ke dveřím ven, nejen že vás z nich nevyrazí, ale zavolají vás zpátky a vyhoví vám. Orchestr je ale i o konkrétních vztazích mezi lidmi. K tomu mohu říct jen, že když se třeba některá z členek měla vdávat, říkám jí: „Jestli jste schopní tolerance, běžte do toho, když ne, nemusí to vydržet!“ To víte, manželství je ošemetná instituce! (smích)

To Vám to s paní vydrželo! Zatímco ona působila v bytovém hospodářství, to vy jste byl ředitelem ZŠ při dětské léčebně, že?

Já jsem po roce v Luhačovicích  získal na té škole nejdřív učitelské místo, pak dosavadní ředitel odcházel a já nastoupil na jeho post.

Ta škola je ale dost specifická, ne?

No tehdy při léčebně fungovala i družina a mateřská škola. Patřily pod nás i objekty Vlasta a Radun, samozřejmě Miramonti, takže já jsem přecházel mezi budovami, musel jsem mít i 2 kanceláře. A to ještě byl společný stát se Slovenskem, takže se vyučovaly i slovenské děti. Děti přijížděly na 2 měsíce, což je velká část školního roku. Tak jedna učitelka musela být specializovaná na slovenštinu. K tomu učitelka v družině, ve školce a 12 učitelů. Složité ale hlavně bylo, že přijížděly děti ze škol, kde všude měly probrané různé penzum výuky. Snazší to bylo v tom, že tehdy byly jedny učebnice a školy jely podle stejných osnov. Každý učitel proto musel u nás první zjistit, kdo toho už kolik probral. Podle toho se děti musely rozdělit do skupin…

Naše setkání přerušil telefon, který pan Shlimbach vzal samozřejmě až poté, co se,  jak má ve zvyku, dovolil a omluvil za toto vyrušení.  A nebyl to telefonát ledajaký, šlo o poptávku na další koncert. Po chvilce, když jsme se mohli vrátit k hovoru, tak kapelník orchestru mohl viditelně potěšen pokračovat.

Vidíte, Baden! Zase mají zájem! Další koncert se domlouvá, tam už jsme ale také hráli!

Jak si vůbec užijete těch lázeňských měst, když tam hráváte. Máte také různé srovnání. Máte něco, co si vybavíte u každého z těch měst?

Každopádně, když se s někým bavím jinde o našem městě, tak mu řeknu: „Luhačovice? To je Perla Moravy! To je potřeba vidět! Tu nádheru, prameny, samí vstřícní lidé, lesy okolo. Takové centrum lázeňství se hned tak nenajde, i v zimě tu je dostatek kulturního vyžití a zábavy!“

Co zážitky z těch dalších lázeňských měst?

Těch dalších lázní sice známe spoustu, ale tolik si jich neužijeme a nepoznáme je tak moc. Než koncertujeme první vše chystáme, pak hrajeme a potom už se obvykle rychle odjíždí... Nejvíc snad jsme poznali Karlovy Vary, kde jsme hrávali 10 dnů při filmovém festivalu. Týdenní program jsme mívali v Mariánských lázních.

Až jednou budete chtít vedení „saxofoňáku“ předat, jak byste si přál, aby soubor pokračoval?

No, já to už chtěl kolikrát předat, ale všichni mě prosili, ať pokračuji. Věřím, že to jednou přebere ta vnučka, která orchestrem žije. Ona mě ale vždycky přesvědčila, že mám sil ještě dost a chtějí, abych je vedl. Jsem ale přesvědčený, že až nebudu moci, orchestr se určitě nerozpadne. Myslím, že vnučka s tím nejpevnějším jádrem asi čtyř pěti dalších už dospělých členek to rozhodně povedou dál a úspěšně.

Pokračovat v něčem tak skvěle rozjetém a s takovou tradicí bude jistě čest!

Hlavně samozřejmá věc je, že ta muzika je prostě krásná. Já ale také říkám, že pokud jde o zájmovou činnost, ten, kdo ji vede, musí být také příkladem pro ty děti – nekouřit, nepít, nenechat si rozházet nervy, hýbat se a být aktivní, hlavně ale pracovat pro druhé a nečekat přitom žádné pocty. A věřím, že tak to bude s vedením souboru pokračovat i nadále!

 

FOTOGALERIE 

1) V. Schlimbach vzpomíná...

2) Původní orchestr vedený V. Schlimbachem, kde působila pouze jedna mladá saxofonistka

3) Další snímky jsou z různých dob fungování Dívčího saxofonového orchestru Luhačovice

            

Snímky jsou z archivu DSO Luhačovice

 

  

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat