Reklama
Reklama

Reklama

Články

Rozhovor s Vilémem Veverkou – špičkovým hobojistou, který rád fotí a věnuje se horolezectví


5. 9. 2018

Také Během letošního léta přivítalo lázeňské město řadu skvělých osobností, zejména z oblasti kultury. Na festivalu Janáček a Luhačovice tak například vystoupil i nejznámější český hobojista současnosti Vilém Veverka. Jednak potěšil publikum skvělým koncertem v Lázeňském divadle, kde vystoupil s uskupením Ensemble 18+. Protože je také zdatný horolezec a fotograf, lidé mohli obdivovat ale navíc i jeho snímky horských velikánů, které představil při vernisáži výstavy v hale Vincentka. Zdolal jste i nejvyšší horu amerického kontinentu – Aconcaguu, neprovázejí takové náročné výstupy i nebezpečí?

Rozhodně nejezdím do hor, abych vyhledával nějaké nebezpečí, ale je pravda, že ta Aconcagua byla objektivně asi nejnebezpečnějším zážitkem. Dokonce v rámci výstupového dne tam bohužel nešťastně zahynul polský horolezec. Sešel v mlze z cesty na špatnou stranu. Já ovšem jezdím do hor s tou filozofií, abych si tam nezlomil ani nehet a nedělám to z nějakého adrenalinu, ale proto, že má hory rád. Sám sebe považuji spíše za milovníka hor než za skutečného horolezce.

Důležitou součástí výprav je pro Vás jistě i focení samotné...

Nelze to brát absolutně, ale pořídím-li nějakou dobrou fotografii, kterou pak můžu vystavit nebo publikovat, je mi to také skoro více, než samotný výstup na ten vrchol.

Kdy jste se k horám a focením dostal?

K horám mě přivedl otec už ve velmi raném věku, kdy mě bral do Krkonoš, později po změně režimu do Alp atd. K focení mě přivedl také on, to bylo ale až s větším časovým odstupem, někdy po vojně, bylo mi tak 21 let. Když jsem se tím začal zabývat, chtěl jsem, aby výsledek vždycky stál za to, tak jsem se do focení poměrně zabral. Fotografie je dnes mým velkým koníčkem.

Putování přírodou je Vám blízké. Absolvoval jste někdy i klasický čundrácký vandr, kam jezdí lidé třeba s kytarou a hrají u ohně. Pokud ano, bral jste s sebou hoboj?

Ke klasickým vandrům jsem nikdy neinklinoval, ani si to tolik nespojuji s horami. Každopádně hoboj jsem s sebou takto do přírody nikdy nevozil, spíše odděluji hudbu a hory. Jen výjimečně, když jsem se potřeboval ještě připravovat na koncerty a šlo o kratší jednodenní výlet, hoboj jsem si vzal a pak jsem večer v hotelu cvičil. Ale není to ideální, protože mysl není plně koncentrovaná na hudbu, máte tam jiné preference.

Hoboj má v sobě takové plátky, strojek, ten se prý hlavně začínajícím hobojistům často podaří pokazit, musí se často měnit, že?

Bez oněch „hlasivek“ nástroje by byl hoboj němý, je to velké specifikum toho nástroje. Díky němu můžete jako interpret zdaleka nejvíce ovlivnit zvuk svého nástroje, a to napříč spektrem všech hudebních nástrojů, nejen těch dechových. Už to samo o sobě dělá hoboj exkluzivním. To zařízení má určitá specifika, ideálně si ho člověk vyrábí sám, ale je to tak složité téma, že nechci zabíhat do podrobností.

Jste i popularizátorem klasické hudby. V programu máte tak zařazenu například i hudbu od  Moriconneho z filmu Tenkrát na Západě, což je určitě blízké i širšímu publiku. Já sám si jako laik vybavím ve spojitosti s hobojem skladbu z pomezí bigbítu Variace na renesanční téma, kterou zpívá Vladimír Mišík. Nemáte v plánu jít v popularizaci klasické hudby směrem k syntéze s jinými hudebními žánry?

To je velmi komplexní téma – populární hudba a klasická vážná hudba. Prolínání žánrů. Kde je to ještě ta „klasika“, kde „populár“. Pokud se člověk vydá tímto směrem, začne se pak pohybovat kdesi na hraně, což ale patří k tomu skutečnému mistrovství.

V čem přesně se to promítá?

Jestliže se ocitnete jen centimetr za hranou, může to přijít jako laciné, méně vkusné a třeba mé tradiční publikum by mi pak mohlo konstatovat: „No, tak to je něco, co úplně neočekáváme…“ Takže o tom člověk musí hodně přemýšlet, ale pochopitelně si také uvědomuji, že musíme hledat nové cesty v rámci hudby. Tedy snažit se jako interpreti oslovovat další spektrum publika, protože kdyby tomu tak nebylo, mohlo by se jednoho dne stát, že klasickou hudbu zcela převálcuje něco jiného.

Jak tomu ještě předejít?

Já považuji dnes za jeden z úkolů interpreta hledání nových cest v rámci hudby. Dnes už si nevystačíme s tím přijít na podium ve fraku, pěkně zahrát, uklonit se při potlesku a případně po koncertě zájemcům podepsat programy. Publikum chce víc. Podnětů je dnes mnoho, daleko více než před 20, 30 lety, což vede ať chceme nebo ne k rozmělnění koncentrace.

Aby se lidé pro hudbu více zaujali, Vy byste do prolnutí žánrů šel?

Jakási syntéza, kdy tím prvotním a zásadním zůstává kvalita, je něco, co si dovedu představit. Mluvíme o syntéze klasické hudby a pomezí té populárnější hudby. Pokud tam budou dodrženy dané parametry, především ten kvalitativní ve smyslu interpretace a vkusnosti, si to určitě dovedu představit. Ale čím víc o tom přemýšlím, tak si říkám, jak to bude nesnadný úkol. A že ta cesta třeba bude pomalejší, než jsem si představoval. Že něco napíšu na papír a za dva roky to v Luhačovicích provedu, tak to úplně není. Byť, aniž bych chtěl předjímat, máme právě s festivalem Janáček a Luhačovice pro futurum takový záměr. Skutečně by to měla být taková platforma, o které mluvíte. Ale musí to být maximálně kvalitní projekt, aby to splnilo všechna kritéria z pohledu špičkového hudebního festivalu i posluchače. Ta ambice je přinést něco navíc.

Už je nějaká konkrétní představa, na co se tu mohou lidé těšit?  

Ty myšlenky stále specifikujeme, je to proces. Primárně jde o obsah, ale i formu toho sdělení, které se vykomunikuje s publikem. Jde o to, co mu předáme, a to není opravdu jednoduché, má-li to mít úroveň.

Jsme na Janáčkově festivalu, kolik příležitostí dává Vám jako hobojistovi právě jeho hudba a jaký k ní máte vztah?

Obecně můžeme vnímat Janáčka za největšího českého autora 20. století, bezesporu o jeho světovosti nemusíme polemizovat. To je můj vztah k Janáčkovi jako muzikanta, kdy já jsem si řadu jeho skladeb také zahrál. Neprošel jsem ale tím, že bych si zahrál jeho opery, což je z toho díla asi nejstěžejnější. Jako hobojista musím říct, že on velmi vkusně užívá hoboj v rámci svého díla.

Vloni jsem se tu bavil s houslovým virtuosem, panem Ženatým, který při obdivu k Janáčkovu dílu ale konstatoval, že přímo pro housle toho skladatel tolik nenapsal. Jak štědré je Janáčkovo dílo k sólistům na hoboj?

Je fakt, že přímo jen pro hoboj nic nenapsal, nicméně s Martinem Kasíkem, fantastickým českým klavíristou, jsme před rokem adaptovali Janáčkovu slavnou Sonátu pro housle a klavír a tu realizujeme ve verzi pro hoboj a klavír. Je to dost ambiciózní a smělá myšlenka až na hraně toho, jestli to je ještě uchopitelné. Ale podle všeho je a jsem šťastný, že tato adaptace je životaschopná, což není vůbec málo.

Jste takový renesanční člověk tím, že se věnujete hudbě, ale také horolezectví, fotografii. Prý se zajímáte i o architekturu a máte třeba i velice efektně „vystajlovaný“ byt

Architekturu beru jako jednu ze zásadních uměleckých disciplín. A to už v tom kontextu, že aby hudba mohla ožít v absolutním měřítku, tak se neobejde bez špičkového sálu. I proto mám k architektuře blízko.

Jste z rodiny, která celkově má blízko k umění. Váš dědeček byl také významným českým malířem. K malování Vás to někdy netáhlo?

To ne, i když jako dítě jsem možná kreslil docela obstojně, ale necítím se být jaksi k tomu povolaný.. Člověk by měl mít potřebu se danou formou vyjádřit, pak by měl tvořit. Ať už vyjádřit se skrze malování nebo třeba hudbu. Myslím, že můj dědeček to dělal opravdu skvěle a jako malíř bude stále víc a víc akcentován a že jeho dílo stojí za prozkoumání. A možná k tomu můžu v příštích dekádách i já přispívat, aby publikum poznalo víc tohoto mého předka, rodáka z Jihlavy, který byl zase synem prvního jihlavského neněmeckého starosty. Věnovat se sám výtvarnému umění mimo fotografii ale necítím potřebu.

Ještě tedy k Vašim fotkám. Jak dlouho ty snímky vznikají? Než někam vystoupíte, musíte to mít načasované, aby na daném místě ten záběr byl podle představ… Je nějaký snímek, kterého si ceníte nejvíce?

To nedokážu určit, mohl bych uvést, kterou fotku mám třeba vystavenu doma… Zároveň se těžko odpovídá na otázku, jak to celé vzniká ve smyslu časové náročnosti. Někdy jdete v horách den dva a nepořídíte zajímavý snímek. Jednak je to třeba lokalitou, nebo podmínky jako počasí a světlo, které je pro fotografování důležité, nejsou ideální. Pak nemá smysl se zabývat výrobou zvětšeniny takového snímku. Na druhou stranu jsem byl letos v zimě s otcem fotografovat v Dolomitech a několikrát se mi tam stalo, že jsem stál na nějakém místě, viděl tu scénu a věděl jsem: „Tak to je ta fotografie!“ Pak třeba jen uděláte pár kompozičních variant, aby vše bylo technicky dokonalé, nebo třeba abyste věděl, že aparát se na stativu určitě nepohnul.

Od fotek zpět k hudbě. Spolupracoval jste s Berlínskou filharmonií, s mnoha světově proslulými hobojisty, vyhrál jste jako hobojista v Japonsku prestižní cenu. Čeho ze zmíněných věcí si v dosavadní kariéře ceníte nejvíce? Nebo spíše nějaké nahrávky?

Těžko říci, asi že mi to vše bylo umožněno, smět studovat v Berlíně a nahlédnout pod pokličku tamní filharmonie, že jsem měl nejlepší světové pedagogy, kteří se mi byli ochotní věnovat a díky tomu jsem zvítězil v oné soutěži v Tokiu, kterou pořádala nadace Sony. Z nahrávek mě těší aktuální nahrávka, kterou jsme připravili exkluzivně pro Supraphon s kolegy z Berlínské filharmonie. Soubor se jmenuje Ensemble Berlin Prag, spojuje interprety z Berlína a Prahy, a souborně jsme nahráli dvojalbum, kompletní triové sonáty asi největšího českého barokního autora Jana Dismase Zelenky. To je zatím projekt, který korunuje moje snažení, ale já se dívám vždycky dopředu.

Co tedy chystáte dál?

Svým způsobem myslím, že jsem završil určitou kapitolu profesního života a musím si takovou otázku sám klást. Já se chci dál samozřejmě zase někam posunout. Posouvat se kontinuálně.

Vy jste na sebe i dost přísný, perfekcionista, ne?

Tak by to asi mělo být, dělat vše naplno. Ano, to, co dělám, se snažím dělat maximálně dobře, ale ať to odlehčíme, tak dodávám: „Proto toho zase tolik nedělám…“

Spolupracoval jste také s českou harfenistkou Kateřinou Englichovou. To stále pokračuje?

Spolupracujeme od roku 2005, roku 2009 jsme vydali naše první album Resonanca ještě s klavíristou Ivo Kahánkem jako hostem. V minulém roce vyšlo album Impressions, které reflektuje náš nejzásadnější společný repertoár, čímž jsme ale asi završili určitou fázi naší spolupráce. Jsem velice rád, že ten projekt se daří především koncertně realizovat na sérii koncertů, kde máme data už pro rok 2019. Pokud se ale chceme stále zlepšovat, musíme po sobě chtít víc a víc, to znamená rozhlížet se po dalším repertoáru a směru, kterým půjdeme, abychom neustrnuli.

Jak často musíte jako špičkový hobojista hru na nástroj cvičit? Je to prý i dost fyzicky náročné…

Jako při další lidské činnosti, ideální stav je ten, kdy člověk je fit a jen tak dokáže realizovat stoprocentně své představy. Snažím se tedy fyzicky udržovat, abych na podiu nebyl unaveným člověkem. Co se týká cvičení na hoboj, jde o třífázový trénink.

Kolik hodin to zabere?

To se těžko počítá a ne vždy je to stejné.

Máte třeba i nějakou oblíbenou tréninkovou skladbu?

Nejste daleko od pravdy, ale spíš jde o postupy, které se snažím naplňovat, které jsem si našel a vím, že mi prospívají.

Jste i tváří francouzské společnosti, která vyrábí hoboje, podporují Vás, že?

Jsem ambasadorem firmy Buffet-Crampon, prvního světového výrobce hobojů i  dalších dechových nástrojů. Propaguji jejich nástroje, oni zase podporují moji nahrávací činnost atd.

Máte prý  i hoboj, který není klasicky ze dřeva, ale z nějakého speciálního materiálu?

Je částečně kompozitový, kdy to dřevo se rozemele a dá se za pomoci pojiva pak zpět dohromady, ale tu technologii přesně neznám. Mám i konvenční dřevěné nástroje. Ale to jsou vše jen prostředky k uměleckému vyjádření.

Existuje něco jako stradivárky mezi hoboji, v milionových hodnotách?

My to máme výrazně lehčí než houslisté. Hoboj je zkrátka spotřební nástroj, který s postupem času nezískává, ale hodnota jde dolů, takže je to jako s ojetým autem, po nějakém cyklu 10-12 let je vhodné jej vyměnit. V souvislosti s tím také nemohou dosahovat (naštěstí) ceny hobojů částek jako stradivárky, nejlepší hoboje stojí třeba jako ojeté auto.

Kam myslíte, že se může klasická hudba posunout?

Mohlo by se stát, že poptávka po klasické hudbě, tedy kvalitní hudbě, která vyžaduje určitou koncentraci a posluchač ji nemůže přijímat pasivně, se sníží. Že klasická hudba ustoupí ze svých pozic, že zájem mladších generací bude menší. Neříkám, že to tak už je, ale právě je to k zamyšlení, aby klasická hudba svou pozici posílila a snažila se oslovit více a více lidí, aby společnosti bylo jasné, že bez klasické hudby (nebo dobré hudby) to prostě nejde.

Mluvil jste o tom, že klasická hudba potřebuje aktivní přístup lidí, ten ale momentálně spíše chybí, když společnost je více konzumní, ne?

Doba je zkrátka instantní, hlubší zájem o cokoliv není běžný, všichni vše sledují, ale jen na povrchu, je to jeden z problémů. S nadsázkou lze říci, že si lidé chtějí vystačit málem  - s plnou lednicí,  plnou nádrží a zahraniční dovolenou. Možná to souvisí i s politickou situací. Lidé si nechtějí klást nějak nepříjemné otázky, jen nějak žít, nějak to přežít a podle toho to někdy vypadá. Ale je naštěstí stále i spousta lidí, kteří jsou inspirativní a takto nežijí.

 

 

 

 

Autor: Nikola Synek