Reklama
Reklama

Články

Výstavy plánuji i 10 let předem, říká kurátorka luhačovického muzea Blanka Petráková


28. 5. 2018

Letošek je významný 100. výročím vzniku Československa. Už to samo o sobě je pro šéfku Muzea luhačovického Zálesí, PhDr. Blankou Petrákovou, stěžejním tématem. Ovšem o to víc, že k roku 1918 se pojí i založení luhačovického muzea! Co v muzeu k jeho výročí chystáte?

Programů bude více, ale hlavní je výstava Muzeum staré jako Československo. Měla by vyzdvihnout to nejzajímavější z činnosti muzea za těch sto let. Je to asi 15 hlavních okruhů, jako je historie vytváření muzejní sbírky, zápis lidových písní, studium nářečí, dokumentace lidových zvyků a další.

Jaké zajímavé exponáty budou na výstavě k vidění?

Ukážeme mnohé atraktivní předměty, které se ale běžně nevystavují. K vidění bude například luhačovický obecní buben z počátku 19. století a další speciality. Hodně půjde o předměty, které jsou uvedeny v knize Luhačovské Zálesí od Antonína Václavíka. V ní tento významný etnograf, který stál u zrodu muzea, popisuje podrobně lidovou kulturu svého rodného kraje.

Poté co A. Václavík založil s bratrem a dalšími Muzejní společnost, vzniklo muzeum nejprve na kolonádě, pak ve Vile Lipová. Kde jsou uskladněny všechny předměty dnes?

Sbírka je rozsáhlá a nám se do našich prostor vyčleněných v budově kulturního domu Elektra nevleze. Stoupají také nároky na bezpečné a vhodné uskladnění. Většina sbírky je proto uložena v depozitářích krajského muzea, pod které spadáme. Máme nově zřízené depozitáře v Otrokovicích, skvěle zabezpečené a vybavené, se stabilní teplotou a vlhkostí, předměty jsou tam jako v bavlnce.

Jak rozsáhlá je muzejní sbírka?

To, co sesbíral sám Václavík v roce 1918, bylo asi 2500 předmětů. Bohužel Luhačovice neměly v minulosti zájem udržet sbírku jako městské muzeum a v poválečném období byla původní Muzejní společnost jako všechny spolky zakázána. Muzeum pak patřilo pod Uherský Brod. Když se změnily okresy, bylo převedeno pod okres Zlín.

Aktuálně tedy patříte pod Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Pod něj patří i naše luhačovická sbírka. Tu bychom měli také rozvíjet například nákupem nových exponátů, bohužel s financemi je to čím dál horší.

Spoléhat se tak musíte hlavně na dary od lidí. Kdo jsou dárci?

Buď jsou to dary z pozůstalostí, nebo předměty darují lidé, kteří chodí do muzea a cení si historických psmátek, které doma opatrují. Ví, že až tu nebudou, nemusely by skončit podle jejich představ, často by byly vyhozeny. Aby se zachránily, darují je nám.

Co jste od dárců třeba dostali – kalamář, krajky, šaty…???

Jsou to už tisíce předmětů včetně těch, co říkáte. Věci denní potřeby, ale také různé staré dokumenty, fotografie a tisky, týkající se místních osobností. Dostali jsme ale i cenná umělecká díla, naposledy mě napadá například portrét Otty Serényiho z 20. let. Zajímavých darů je spousta. Zlínské muzeum pořádá každoročně setkání s dárci, takové poděkování, kde jim ukazujeme, jak je o dary postaráno. Každoročně se najde asi 300 dárců.

Předmětů je tedy hodně, kolik ze sbírky je přímo zde v Luhačovicích?

Kromě expozice Známé i neznámé Luhačovice máme jen menší příruční depozitář a některé stále vystavené předměty ve vitrínách formou studijního depozitáře. V  depozitáři jsou aktuálně uloženy vybrané předměty, abych s nimi mohla pracovat. Téměř nic se sem ale nevejde, ta původní Václavíkova sbírka by tu být teoreticky mohla, ale za těch sto let se tato etnografická sbírka MJVM rozrostla na téměř 30 tisíc předmětů, což u nás uskladnit nedokážeme.

Kolik jakých předmětů vlastně sbírka obsahuje?

Člení se to na tematické podsbírky, jako je lidový textil, pak keramika, zvykosloví anebo sbírka lázeňství. Nejvíce máme asi textilu, dokumentujeme, co se nosilo ve městě, co na venkově, v lázních…

Jaký z předmětů luhačovické sbírky je nejcennější a k čemu máte nejbližší vztah?

Těžko se to posuzuje. Nemáme ve sbírce žádný „zlatý poklad“, ale řadu předmětů vypovídajících o historii tohoto kraje a v tom je ta hodnota, že je to kompletní celek. Není to náhodná sbírka jako v některých obecních muzeích, kde mají sto stejných cepů nebo desatery stejné hrábě. Tady, když už hrábě, tak jedny, ale ukázkové.

Co zajímá nejvíce Vás?

Já se speciálně zabývám krojovým textilem, věnuji se rekonstrukcím historických oděvů. Máme úžasné vyšívané textilie i konkrétně datované, přímo z Luhačovic nebo z nejbližšího okolí. A to už z poloviny osmnáctého století - 1751, 1763, 1783. Už to, že ten textil se dochoval, výšivky neporušené! Jsou to velice vzácné exponáty, dokládající vyspělost místní lidové kultury a výtvarného umění.

Co další předměty?

Úžasná je podsbírka keramiky, kde jsou třeba habánské kousky ze 17. století, datované malované džbány, různé datované cechovní džbány. Vlastně nejcennější pro Luhačovice je ale podle mě věc, do které by to člověk na první pohled neřekl. A to zkamenělý kmen lípy, upravený člověkem jako zřídlo minerálního pramene. Kmen byl vykopán přímo tady v místech, kde sedíme, při hloubení pramene Elektra. Kmen dokazuje, že tu skutečně pobíhali někdy před 30 000 lety lovci mamutů, že pili luhačovickou minerálku. S kmenem se zde našly zbytky kostí zvířat. Ten kmen tu byl vystaven na nedávné výstavě o lázeňství.

Jak dlouho trvá příprava výstav?

Výstavy plánuji s velkým předstihem, někdy i 10 let. Snažím se výstavy chystat opravdu odpovědně. Samozřejmě si vybírám i témata, která mě osobně zajímají. Snažím se je ale střídat, aby zaujala i veřejnost, národopisná i historická, přírodovědně či umělecky zaměřená, nabídka by měla být co nejpestřejší. Výstavě vždy předchází dlouhodobý výzkum, shromažďování materiálů i předmětů, které se vystaví. Dnes už mám naplánovány výstavy do roku 2024.

Jak přichází nápad na konkrétní téma výstavy?

Říká se: „Štěstí přeje připraveným“. Když na něčem dlouhodobě pracujete, věnujete se nějakým tématům, dozvídáte se čím dál více, tak potom ten nápad na konkrétní výstavu či studii už přijde sám. Já se tu snažím koncipovat výstavy na delší dobu, optimální je půl roku. Je tak šance, že se o nich dost lidí dozví a za ten čas hodně z nich expozici navštíví. Dané téma se snažíme opravdu co nejvíce vytěžit prostřednictvím řady doprovodných programů. 

Co z doprovodných programů nabídnete ještě letos?

Hlavní bude určitě program k výstavě Muzeum staré jako Československo. Připravuji komentovanou krojovou přehlídku. Pozvala jsem soubory z Luhačovického Zálesí a z jižního Valašska, se kterými dlouhodobě spolupracuji, pro mnohé z nich jsem dělala i rekonstrukce krojů. Součástí bude samozřejmě i představení nové výstavy v muzeu. Průvod půjde z Lázeňského náměstí na platformu před Elektrou, kde také vystoupí folklorní soubory Malé Zálesí a Leluja. V případě špatného počasí nám ředitelka Elektry paní Slováková ochotně nabídla pro ta vystoupení sál kulturního domu. 

Co další programy k výročí republiky? Třeba přednáška o Masarykovi…?

Určitě i takové přednášky budou. Co se týká Masaryka, zaměřila jsem se v muzeu letos spíše na ženy kolem něj, jeho dceru, manželku, jeho žákyně a spolupracovnice, vůbec osobnosti ženského hnutí za první republiky ve výstavě Velké ženy v malých lázních, která potrvá do 24. června. Chystám i konferenci k výročí muzea pro kolegy muzejníky, etnografy. Bude na československé téma ve spojitosti s Luhačovicemi, které pro vzájemnost Čechů a Slováků hrály a hrají velkou roli. Chci ukázat, jak jsou si naše kultury blízké, ale i co je odlišuje.

Co dále lidi čeká?

Dalším letošním tématem je i Dušan Jurkovič, který působil v Čechách i na Slovensku a zase se tu dá porovnávat. Jurkovič má navíc letos také významné jubileum, 150 let od narození. Se slovenským partnerem, městem Brezová pod Bradlom, připravujeme společný projekt. Z akcí, které mimo to muzeum rovněž letos plánuje, je opět na podzim vycházka na nedalekou zříceninu hradu Starý Světlov s památkářem Radimem Vrlou. O tuto akci byl už dříve velký zájem.

Co akce, hlavně tedy výstavy, v dlouhodobějším výhledu? Zmiňovala jste, že už jsou naplánovány až do roku 2024…

Chystám dvě velké výstavy, jichž budu autorkou, rozvíjejí témata, kterým jsem se již dříve věnovala a chci je zpřístupnit lidem. V příštím roce by měla proběhnout výstava věnovaná židovské kultuře v Luhačovicích, další je téma lidových masek, maškar a zdejších šibřinek. Kromě toho bych sem chtěla také převézt začátkem dalšího roku výstavu mé kolegyně, Petry Hanákové, botaničky, se kterou spolupracuji v rámci zlínského muzea. Připravila nádhernou výstavu o stromech a o léčivé síle pupenů.

Nejen že organizujete výstavy, také publikujete. Kolik vám toho už vyšlo?

Přesný přehled nemám. Ale jistě šlo o desítky populárně naučných článků. Jsem také autorkou 30 odborných studií o lidových krojích, kromě toho v edici Prameny tu v Luhačovicích vyšlo asi sedm publikací o historii lázeňství. Mám velkou radost hlavně z té poslední Obrázky z lázní, která je plná fotografií od jednoho z nejslavnějších fotografů z Rakouska Uherska, jehož kolekci asi stovky fotografií Luhačovic té doby se podařilo objevit a takto uspořádat a publikovat. Je to unikát, plný záběrů lázní z roku 1910.

Jaké máte nejoblíbenější historické období? Secesi, kdy se tu byla zlatá doba lázní?

Nejraději mám ta období, kdy se děly změny ve společnosti a to se odráželo v kultuře, umění, architektuře, v postavení žen ve společnosti…  jako třeba na přelomu století anebo po první světové válce.

Jak vnímáte význam muzea dnes v době internetu a virtuálních realit?

U násnávštěvníci opravdu uvidí naživo autentické exponáty, na internetu mohou vidět různé fotografie a řadu úžasných věcí, ale ten autentický zážitek, když osobně přijdou a věci si prohlédnou, nahradit nelze. Internet ale samozřejmě pomáhá v tom, dostat k nám lidi. Na facebooku můžeme zveřejnit: „Přijďte, máme tu takové a takové věci, tyto akce a programy“.

Spolupracujete jako šéfka muzea třeba i s filmaři, když se tu točí nějaký historický seriál, jako byli Četníci z Luhačovic?

Tam nešlo o historickou přesnost, spíše o fabulaci, takže to se nás moc netýkalo. Ohledně filmu jsem se ale přímo podílela na psaní scénáře dokumentárního snímku Světlé místo, na jehož vzniku jsem spolupracovala řadu let s režisérem Dušanem Trančíkem. Projekt se různě vyvíjel, dnes ho už  koupila slovenská televize a zřejmě ho uvede i ta česká. Dokument se od loňské místní premiéry ještě upravoval, dotáčel a sestříhával, měl by tu být uveden na Dnech slovenské kultury. S filmováním ale souvisí projekt, na kterém jsme se podíleli s Luhačovickým okrašlovacím spolkem Calma, jehož jsem členkou. To když tu dělala ČT pořad o Luhačovicích, kterým provázel pan Táborský. Členové spolku tam předváděli léčebný tělocvik zvaný vzduchoplavba, který je jedinečnou místní specialitou. To se moc povedlo a jsem ráda, že se vzduchoplavbu podařilo takto propagovat.

Jste vůdčí osobností Calmy a těch aktivit spolku stále přibývá, vymýšlíte jich řadu od historických módních přehlídek až po akce s cvičením vzduchoplavby…

Není problém cokoliv vymyslet, ale ty věci potom zrealizovat. V Calmě máme ale skvělý tým toho nejužšího jádra asi sedmi lidí, který na tom pracuje opravdu intenzivně. Další nám samozřejmě pomáhají akce s nadšením realizovat a nešlo by to bez nich. Jedním z těch, kdo jsou v tom užším výboru je i můj manžel, o kterého se mohu vždy opřít a on je teprve studnicí nápadů!

Možnost spolupráce s manželem Františkem, který je výtvarník a učí také na hradišťské umprumce , Vám asi usnadňuje práci nejen v Calmě ale i při aktivitách samotného muzea, že?

Bez spolupráce s ním by spousta věcí vůbec nevznikla. On umí poradit nejen ve věci grafického návrhu, ale celkově také s koncepcí. Je to ideální spolupráce.

Spolu jste připravili i novou expozici v ulici Dr. Veselého, kde je umístěna výstava tvořená zvětšeninou historických fotografií a textů o návštěvě prezidenta Masaryka v Luhačovicích roku 1924.

Doufala jsem, že program k výročí založení státu bude v Luhačovicích opravdu široký a jsem ráda, že město podpořilo myšlenku této výstavy. Výstavní stojany v ulici Dr. Veselého tam mohou stát celoročně a byla na nich dosud výstava o významných osobnostech se vztahem k Luhačovicím, ale mobiliář je koncipován tak, aby se ty výstavní panely daly obměnit, podle aktuálního tématu.

Jak se sbíraly podklady pro tuto novou nanejvýš aktuální výstavu?

Podařilo se mi získat z brněnského archivu řadu moc pěkných fotografií z návštěvy prezidenta Masaryka. V luhačovické školní kronice pak je o ní nádherný zápis od řídícího učitele Balhara. My jsme vlastně neudělali nic jiného, než že jsme spojili ty snímky s oněmi zápisy. Ty Balharovy texty jsou prostě geniální, jsou tak lyricky pojaté. Je z nich vidět, jaká láska, úcta a obdiv k prezidentu republiky tehdy panovaly mezi lidmi.

Jaká byla vůbec Vaše cesta do pozice vedoucí luhačovického muzea?

Ve mně se vždy střetávaly dva zájmy. Ten, jak věci fungují, vznikají a jaká je jejich historie. A dalším bylo umění. Já jsem totiž vystudovala Střední umělecko průmyslovou školu v Uherském Hradišti. Až odtud jsem pak šla na dnešní Masarykovu univerzitu v Brně, kde jsem vystudovala filozofickou fakultu a věnovala se etnografii, což nebyl lehký přechod.  Začínala jsem pak pracovat v Moravském zemském muzeu v Brně a až tam se ukázalo, že ta dvě zaměření nabízejí zajímavé spojení. Já si totiž díky tomu dokážu třeba snadno představit, jak konkrétně ta výstava o historii bude vypadat, co kde bude, jak bude ztvárněná a jak to bude co nejlépe fungovat. Nebo, jak může vypadat publikace, která se vydává.

Ještě se vraťme přímo k Vaší osobě. I když toho znáte o Luhačovicích asi nejvíce ze všech, kdo tu žijí, tuším nejste původem odtud?

Já pocházím z Břeclavi, manžel z Valašského Meziříčí. Manžel je tu od 86. roku, já jsem za ním sem přišla roku 1988. Ale i po 30 letech jsme i tak pro místní stále „náplavy“. (smích).

Mezi prací v muzeu v Brně a v Luhačovicích jste působila i jinde?

Z Brna jsem přešla na nějaký čas pracovat do Krajské galerie ve Zlíně, pak jsem byla hodně dlouho na mateřské, mezitím jsem tu učila nějakou dobu výtvarku na ZUŠce, krátký čas jsem i působila na Střední odborné škole Luhačovice, kde jsem učila technologii keramiky. Potom se v roce 1998 uvolnilo místo ve zdejším muzeu, tak jsem začala pracovat na současné pozici a jsem za to moc ráda. K Luhačovickému Zálesí mám vřelý vztah totiž už od počátku. Když jsem jela před lety poprvé za manželem do Luhačovic, to jsme spolu teprve chodili, a přijížděla jsem do Luhačovic vlakem od Uherského Brodu, rozhlédla jsem se po těch kopcích, na kterých se pásly kravičky, a prostě jsem pochopila, že jsem tu doma. Miluji tu krajinu, přírodu, zdejší historii… Je to tu mé životní téma.

Mluvila jste o mateřské, řada lidí asi zná Vaši dceru Magdu, která tu dělává festival Luhovaný Vincent. Máte dětí více?

Máme ještě o rok starší dceru. Ta studovala design na VŠUP v Praze a věnuje se designu obuvi. Pracuje v tomto oboru už několik let pro španělskou firmu. Magdaléna před rokem dostudovala na Masarykově univerzitě a působí v Olomouci, pracuje na organizaci různých kulturních projektů. 

Zbývá šéfce luhačovického muzea nějaký čas na zájmy mimo historii a umění, když jste tolik aktivní v muzeu i v Calmě?

Moc ne, ale tak jsme to s manželem vlastně vždycky chtěli a líbí se nám to!

 

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat