Reklama
Reklama

Články

Předseda luhačovických zahrádkářů: Pěstoval jsem i 3 druhy jablek na jednom stromě

D. Petrželka hovoří při výstavě o pěstování jablek (jedno i drží v ruce)
D. Petrželka hovoří při výstavě o pěstování jablek (jedno i drží v ruce)

24. 10. 2016

Luhačovičtí zahrádkáři pořádali počátkem října v galerii Elektra výstavu, na které prezentovali nejen své výpěstky, ale kromě krásných jablek, hrušek, švestek, hroznů, a spousty dalších výsledků jejich práce představili i informační panely o své činnosti a historii. Luhačovická základní organizace Českého zahrádkářského svazu totiž slavila 70. výročí založení. A to si zaslouží nejen zmíněnou výstavu, ale i tento rozhovor s  předsedou zahrádkářů Daliborem Petrželkou.

Máte teď 140 členů. V historii to bývalo i mnohem víc. Čím to?

Bylo nás i 250. V určité době lidé vlastně museli být někde organizováni a bylo pro ně lepší být u včelařů či zahrádkářů než se věnovat nějaké politické činnosti. Myslím, že 140 členů je dnes hezký počet, i když je tam určitá část starších, kteří mají 70 či 80 let.

Dá se tedy hovořit o tom, že jsou to aktivní členové?

Právě že ano a velmi aktivní. To jsou totiž ještě lidé, kteří nebyli zvyklí přijít domů a jen pustit televizi nebo počítač. Ne že by se těchto věcí ti starší báli, to celkem zvládají, ale raději než virtuálně na počítači pohybují se reálně mezi živými přáteli.

Kromě okopávání zahrádek a sázení, je družení gró vaší organizace?

Ano. Každý si myslí, že chceme mít zahrádky osamoceně. Já vyzkoušel obě varianty. Když člověk je v té zahrádkářské kolonii, jako je tu Hájek 1, Hájek 2, tak tam to není špatné, někdo má 500, někdo 800, jiný 1000 metrů čtverečních zahrady, což je na tu práci dost, ale se sousedem si může sednout na kafe a povykládat si, třeba co v televizi včera sledoval. Kontakt mezi lidmi se dnes dost vytrácí. Takže to není jen o tom, že si něco vypěstujete.

S luhačovickými zahrádkářskými koloniemi je to historicky jak?

Začaly vznikat v půli 60. let. Když se ve městě postavily bytovky, zděné pak panelové, tak se do nich se nastěhovali lidé obvykle původem z rodinných domků. Byli na nějakou zahradu zvyklí, proto ty kolonie. Ale vznikaly tam, kde nebyla příliš úrodná půda, to se muselo všechno zorat a tak, byla to spousta práce a dřiny. Ale když měli volno, mohli tam být.

Taková cesta zpět do přírody?

Ano, taky si tam šlo opéct špekáčky, to je na zahradě jiné než grilovat na balkoně.

Teď je ten stav jaký, kolik členů ze 140 má zahradu v kolonii?

Tak třetina. Většina má zahradu u domu, nebo za Luhačovicemi. Kolonie se později začaly i rušit, protože některé pozemky byly v restituci. Ty původní fungují, ty které se zakládaly koncem 80. let ne, protože přišel převrat a tam se nestihly převody pozemků. Pak se vracely.

Kolik je těch kolonií celkem?

Čtyři. Jedna jak je starý hřbitov, pak ty Hájky, ty ale byly všechny vráceny, takže je to buď soukromý majetek zahrádkáře nebo je to v majetku restituentů. Část se zalesnila...

Vy máte sám zahrádku kde?

Já zahradničil v té další kolonii, která je za novým hřbitovem. Ale především mám teď velkou zahradu v Beskydech, co dávám do pořádku, má 3000 metrů. Musím vykácet staré 80tileté stromy a sadit nové, už jsem jich 50 nasázel. V Luhačovicích byla ta zahrada jen 800 metrů.

Na co se zaměřujete při pěstování?

Mám ovocné stromy a taky brambory. A takové běžné věci jako zeleninu.

Máte pro zahrádkáře velmi půvabné příjmení Petrželka. Měli jste i předsedu Jahodu, 1.  předseda byl Vyoral. Je takovým příjmením k zahrádkaření člověk předurčen? 

Tatínek měl i dobrého kamaráda Vokurku. Ale jak říkal klasik Boris Pasternak: „V srdci každého Slovana je zemědělství...“ Člověk je s tím tak nechtěně spojený. Různé zahrady a zahrádky tu vždy byly. Když jsem jako kluk šel hrát fotbal, někde jsme vylezli na třešeň a dali si. A později člověk uvažoval, že by si ten strom i zasadil. Ať netrhá pořád u sousedů (smích).

Jaké jsou dnes trendy v zahrádkaření?

Nepoužívat tolik umělá hnojiva a hlavně různé pesticidy. Nemáte pak sice ty plody tak veliké, ale jde prostě o to mít to opravdu trochu „BIO“.  V pěstitelství se za posledních 50 let ale udělalo hrozně moc a vznikly hodně rezistentní odrůdy, tolik stříkat se nemusí. Pokud ale chcete mít jablka jak v obchodech, tak ten strom musíte stříkat třeba dvanáctkrát za sezónu.

A Vy si v obchodech zeleninu či ovoce koupíte?

To nemám zapotřebí. Citrony ano, ale brambory tak dvakrát do roka, když naše dojdou a ještě nejsou nové. Pak jsem udivený, jak jsou kupované zvláštní. Člověk si někdy třeba i v různých jídelnách pak řekne, že takovým bramborám se dřív říkalo krmné a lidi je nejedli.

Ovocných stromů máte asi dost, z toho bývá asi i nějaká ta slivovička, že?

To je jak kdy, podle úrody. Co se týče trnek, já nasadil nějakých 15 stromů různých rezistentních druhů, top taste, čačanská lepotica, hanita a další. Švestky nového typu, nechytají šarku, mají plodivost do 2 let, plnou do pěti. Nemůže člověk čekat, že z toho bude 5 metráků ze stromu, ale když je dobrá úroda, tak metrák je. To jsou teda polokmeny. Když je strom od přírody je celokmen, ten vyroste třeba deset metrů, stříhá se tak třikrát za život. Když ale necháte tento polokmen a nestříháte ho, může mít tak 6 metrů, ale to nechcete a stříháte ho. Takže pak dorůstá tak 3 metry.

Pak jsou ještě zákrsky, ne?

Ano, zákrsky, pak sloupové stromky. Ale čím menší, tím menší je úroda, ten strom toho tolik neunese a tím méně let vydrží. Čím menší strom je, tím má menší kořenový systém. Nelze pak počítat, že zákrsek vydrží 70 let jako celokmen.

Na výstavě jste hodnotil, že se pro ni výpěstky kvůli počasí daly tak tak do kupy. Že bylo zase dost suché léto, jen trochu deště, spíš přívalového...

To nebyl až tak hrozný problém, ale hodně se odrazilo jaro, kdy všechno bylo rozkvetlé, vypadalo to skvěle, ale přišly mrazy. Pak pomrzne květ a nemnohou být ani plody.

Nejhůř mráz snáší meruňky ne?

Ano, ale ty jsou tu vzácné, nejblíž se pěstují tak u Napajedel nebo někde za Brodem. 

Tady je tedy v oblibě z ovocných stromů co?

Pěstují se hlavně jabka, hrušky, švestky, ořechy. Meruňky lze taky, ale musí to být tak, že máte chatu nebo dům a  ze severní strany je strom krytý. O meruňky se musíte strašně starat. Udělat 1. ořez už v únoru, zařídit postřik, aby ten výnos vůbec byl.

Jak je to tu procentuelně mezi zahrádkáři, na co jsou zaměření?

Hodně na ty ovocné stromy. Pak jsou hodně zahrádkářky, které se věnují bylinkám, zavařování určitých plodů a tak. Ono to vše chce zkušenosti. Polovička je na to sadaření, protože je pěkný efekt. Mrkvičku a zeleninu zkouší každý, ale nevypadá jak v tom obchodě, u těch na pultu jsou víc užívané ty pesticidy a podobně.

A poznal byste od sebe ty dvě mrkve, která je ze zahrádky a která z obchodu?

To se dá poznat. Používají prostě jiné postřiky, potřebují výnos. V Evropě naštěstí nelze používat úplné jedy, v Americe je to horší, než škodlivost prokáží. V půdě je to pak roky...

Když si koupíme tady v obchodě mrkev, tak by to neměla být taková hrůza?

Snad ne, pokud to není nějaká prý holandská, ale pěstovaná v Africe...

Vy jste příbuzný i s divadelním režisérem Petrželkou, známým jako J.A. Pitínský?

Je můj strýc, jsme věkově blízcí, v mládí jsme spolu dost prožili. Teď je i naším členem.

A k umění jste Vy nějak neinklinoval? Ajaká je vůbec vaše profese?

Jsem speciální pedagog. Ale se Zbyňkem (Lekešem – tajemník zahrádkářů a pedagog na SOŠ Luhačovice) jsme hráli divadlo a taky po zábavách na elektrické kytary.

A to zaměstnání děláte kde?

Ve Slavičíně, tam je dohromady základní a speciální škola.

Letos je školství ve znamení inkluze, co si o tom vy myslíte?

Myslím, že se do toho vběhlo příliš bez přípravy...

Zpět  zahrádkaření. Máte jako organizace i moštárnu a pálenici…

Když se postavila, byla jediná v okolí, navíc nebylo tolik domácích pálenic a to nemyslím jen ty nelegální. Takže se pálilo v té naší mnohem víc. Jinak zájem je podle toho, jaká je úroda.

Kdy byla v posledních letech třeba nějaká mimořádná u toho ovoce?

Rok zpět byla výborná ohledně švestek a jablek. Nezmrzlo to a léto to přestálo a bylo slunečno, tak byla dost cukernatost. Pokud ale člověk nemá možnost zalévat a je moc sucho, strom prostě ovoce pustí nezralé.

Co si myslíte vůbec o tom podstavu vody v krajině?

Letos je mi 55 a je pravda, že znám místa, kde potůčky pamatuji a už tam nejsou. Jsou jiné zimy, léta, vše se rychle mění, vysychají zdroje vody tam, kde by to nikoho ani nenapadlo.

Jaké máte zájmy mimo zahrádky?

Mám tři vnoučata, na cestě je čtvrté, k tomu ty kytary, mám tři spravené…

Malých zahrádkářů v potomstvu máte tedy dost....

Mám syna a dceru a vnuky od roku a půl do necelých čtyř.

Mají ti malí už rýček, lopatku na zahrádku?

I v tom roce a půl už pomáhají. (smích)

A co máte z toho zahrádkaření nejraději? Sklízení úrody, trhání švestek?

Sbírání je pěkné, ale poté co spoustu přátel zahrádkářů spadlo ze žebře a někteří doteď nechodí, se člověk musí mít na pozoru. Nejvíc mě ale baví asi sázení stromků. Člověk vykope tu díru, zasadí, udělá, co je potřeba a pak čeká, jak to vzejde.

Jak dlouho Vy organizovaně zahrádkaříte?

Od roku 1980. Předtím samozřejmě trochu taky, tak jako zahrádkáři tu nezačali až roku 1946. Luhačovice mají tu zajímavost lázní, ale dřív v té někdejší dědině byly hodně hospodářské budovy, statkáři. Když něco sadili, scházeli se, třeba po kostele. Pak po první světové válce tu byl štěpařský spolek, když dělali ty štěpy, potřebovali si prostě vyměňovat zkušenosti.

Je nějaký nový trend třeba právě v tom roubování?

Dřív se štěpy dělaly z nutnosti. Dnes už si ze školky můžete koupit stromek, který to nepotřebuje, ale dáte za něj aspoň dvě stovky. To roubování je pak spíš záliba. Můžete totiž mít stromek a na něm pěstovat i tři nebo čtyři druhy jablíček.

Děda byl taky zahrádkář a myslím, že měl i švestku na jabloni. Zkoušel jste to?

Já jen u těch jablek. Měl jsem 3 druhy jablek na jednom stromu. Slyšel jsem i o pěti.

Co se dělá, když se to povede?

To je, jak když rybář chytil sumce. Pozval kamarády, dal jim po štamprli, aby ho viděli ještě většího a tak. No prostě není to běžené!

Co se dělá teď (v říjnu) na zahradě?

Sklízí se jablka a taky se zazimovává, je teď dost práce, člověk neví, kam dřív skočit.

Kolem stromů se musí obrýt, ne?

U těch velkých už to potřeba není, ale na všechno je 15 názorů, i když chodíte na různé přednášky a školení. Hodně třeba na to, jak prořezávat trnky. Ne dva, ale i 10 názorů!

Na zahrádkářské schůzi se tu lidé kvůli tomu někdy i „poštěkají“?

To a ni ne, ale spíš to za ten život zkusí různě.

Vy máte nějaký zahrádkářský cíl?

Dát zahradu ještě víc do pořádku, jestli se dožiju důchodu a bude na to víc čas...

Co je teď Váš cíl v organizaci a co luhačovické zahrádkáře čeká?

Cíl je asi udržet to, co tu funguje. Každoroční vyhodnocování předzahrádek, aby všechno šlapalo, jak má, pálenice a moštárna využívané širokým okolím. Abychom se scházeli, dělali ty přednášky, schůze, jezdili spolu na zájezdy.

Ohledně oceňování předzahrádek se to vyvíjí jak?  Populace stárne, je víc lidí, co na jejich udržování má čas?

Hodně vyhrává střední generace. Okrasné balkony se dají udělat z lecčeho, dnes je velký výběr. Dřív nikdo ani neměl tolik té inspirace. Třeba rozkvetlou Anglii, kde má zahradnictví a péče o parky obrovskou tradici, málokdo od nás před 30 lety mohl spatřit.

Mají tam i hodně zahradníků a ti mají plno práce. Tady se to ještě tak nenosí, že?

Tady, když chce někdo ořezat zahradu, což je plno práce, třeba 10 let neořezaný sad, tak by si představoval, že dá někomu flašku piva a cigarety a on to udělá. Ale tato éra už dávno skončila. Buď musí člověk sám a s chutí, nebo si zaplatit profesionála, který ale něco stojí.

Před těmi třemi desítkami let k zahrádkaření tak jako k chalupaření asi vedla lidi i ta možnost někam trochu utéct do svého svobodného území, ne?¨

Češi byli ale vždy šikovní statkáři, pěstitelé. Část naší rodiny se přestěhovala na přelomu 19. a 20. století do Ameriky. A my se po letech s tou rodinou mohli setkat. A když jsem se ptal, kdo tam měl nejpěknější zahrady třeba v Kanadě, kde byli, říkal jsem: „Nejpěknější to měli Němci, ne?“  A příbuzní řekli: „Ne, Češi!“ To mě udivilo. Prostě to v nás historicky je a já musím jako předseda pochválit všechny členy zahrádkáře, jak se o ty zahrady pěkně starají.

Je mezi nimi nějaká hvězda, někdo, kdo má třeba nejlepší švestky nebo tak?

Nebudu uvádět jména, ale třeba ty okrasné výsadby na balkonech a kolem domů, když se hodnotí, tak jsme některým museli vysvětlit, že to prostě nemůžou vyhrát každý rok, i když to mají opravdu krásné, že musíme ocenit i ty druhé. Někdo je ale na pěstování petržele, někdo na mrkve. Hlavní je, když se o ty pozemky stará. Když to někdo nechá tak a roste mu tam bodláčí, ti okolo jsou z toho nešťastní. Plevel se odtud k nim do zahrad šíří rychle.

Když mluvíte o plevelu, to se nějak vyvinulo, třeba jsou různé ty invazivní rostliny, bolševník. S tím tu byl problém?

Takové problémy tu moc nebyly, spíš se někomu ze sousedství muselo říct, aby si ten svůj pozemek dal do pořádku. Ale nebyly to žádné ostré střety.

Co dalšího chystáte pro veřejnost po této výstavě?

Nějakou přednášku. Ty děláme v zimě, když není na zahradě práce, aby lidé přišli.

Čeho se tentokrát bude týkat? Stromů jako ta letos koncem zimy?

Zaměřit to na stromy lze pravidelně, protože to každého zajímá a poznatky se rychle mění. Jednou to je o jabloních, jindy o švestkách. Každý odborník je zaměřený na něco jiného.

Kdysi za socialismu existovala soutěž v rámci Zahrady Čech, kde se hodnotila nejkrásnější jablka. Přenášela to i celostátní televize. Něco takového dnes ještě je?

Takové velké soutěže už ne. Chtěli i po nás, zda bychom to tak nepořádali, ale to bychom museli všechny účastníky obejít a to hodnocení se dělá přes šablony, kterými ta jablka prochází. Hodnocení je složité. Jde to, když je 10 účastníků, ale když je jich 100, je to horší.

Tady ale výstavy byly i o něco větší než ta, co jste představili letos, ne?

Ale ne o moc. Ani v těch sedmdesátých letech, když byly největší. Výstava byla kdysi v lázních na kolonádě, kde je dnes umělecká galerie. Ten prostor byl tak dvakrát větší, tedy ne zase o tak strašně moc. Členů bylo 250, tak se to podařilo zaplnit.

Co se v organizaci v současnosti daří?

Skvělé je, že máme dost solidní věkový průměr - kolem 50 let. To je v rámci kraje velmi dobré. Vstoupilo nám totiž hned několik velmi mladých lidí, věkově i kolem 20 let.

Čím se je podařilo nalákat? Jsou to ti, kdo si koupí zeleninu jen BIO a chtějí vlastní?

To ani ne. Naši členové mají také už dospělé děti a tak je to hodně po těch rodinách. A když chce zahradničit mladý člověk na svém, líp se začíná, když může přijít do kolektivu a zeptat se. Já jako mladý dělal ty věci první hodně sám „hrk-brk“ a stejně se pak raději šel zeptat.

A co byl takový Váš největší „kopanec“, co se Vám osobně na zahradě nezdařilo?

Nevím, na zahradě jde totiž skoro všechno, co pokazíte, rychle spravit. Pokud tedy nenasadíte třeba meruňku na sever… (smích)

A máte něco, co jste třeba zasadil a jste hrdý, že se tomu stromu daří?

Z těch starých stromů, co jsem podědil po příbuzných, je jeden velice dobrý ořech a jedna jadernička. Z těch nových to je těžké. Jako předseda jsem to sázel takovým pokusným způsobem, abych mohl druhým vykládat, jak to jde. Tak jsem nasadil víc druhů, ale kupodivu se všechny chytly. Ale musel jsem trochu trpět a bát se co uschne a co se chytí.

To je ale pěkné a zodpovědné!!!

No uvidím, co mi dál věk dopřeje, protože zase bych měl být schopný těm mladým říct, co rychle odejde. Ony ty trnky třeba krásně plodí, plodí…a pak to uschne, protože tomu najednou odejdou kořeny.

U babičky máme starou trnku a mysleli jsme, že už je po ní. A pak byl loni plný strom, tak bylo na koláče a ještě jsme hodně švestek „zkapalnili“. Strom se vzpamatoval.

Trnka je trochu jiný strom, co zasadíte a tak za 40 roků byste měl sadit znovu, končí ta plodivost. Někomu strom vydrží i 50 až 70 let, ale třeba 3 roky nenese, uvažujete, jestli ho skácet, pak zas zaplodí. To jabloň je i po 40 letech běžně v plné síle, třeba dalších 40 let.

Zahrádkaření chce mít i sklepy na uskladnění. Není někdy problém velká úroda?

Když je velká, z ovoce se dá udělat ono tekuté léčivo, které se nezkazí, tedy destilát. Ale můžete i něco s chutí rozdat. Kdysi jsme měli 5 metráků jablek ve sklepě a už je nikdo nechtěl. Když jste je nakrájel a nabídl to jo, ale jinak už ne. Ale hodně teď mezi zahrádkáři frčí i sušené ovoce, hodně se dělá a lidé ho rádi konzumují. Jinak je vhodné do Vánoc ovoce zbaštit, ale samozřejmě je odrůda jablek ontario. Ta vydrží klidně ve sklepě až do dubna.

Ta pěstovával i můj děda. Mají takovou specifickou slupku, trochu jak povoskovanou.

Ta jablka jsou velká a pěkná, ale zase nejdou dobře jíst hned po utrhnutí. To chce aspoň za týden, až se tam v nich vysráží ty cukry. Zkrátka jablka na uskladnění.

A jablka máte nejradši jaká?

Já ty jaderničky, nebo heliodora, tak to říkám vždycky, že si dám Heliodora Píku, to byl generál, tak si z toho dělám legraci.

Co veselá historka ze zahrádkaření, třeba že jste zlomil rýč a pak šlápl na hrábě…?

No rýč jsem zlomil mockrát, to se stalo snad každému. Aspoň pět už jich padlo. Hlavně když jsem byl mladý, tak jsem ryl velké kusy, abych to měl rychle hotové. Ale to pak za vámi musí někdo jít a ty drny ještě rozkopat. Takže vy si pomůžete, ale ten druhý musí zabrat…

Tak to je ten zahrádkářský fígl! A třeba nejoblíbenější rýč máte?

Nemám, ale nepoužívám rovný, vždycky ten do špičky a vždycky si rýč řádně nabrousím. Ale nejlíp se stejně zahrádkaří, když máte děti, které jsou sice už odrostlé, ale ještě mladé a mají spoustu času a taky síly. To jen rozdáte úkoly a jde to samo. Teď, jak je člověk starší, je překvapený, kolik té práce je vlastně potřeba a pomalu si zvyká, že to musí daleko víc zvládnout sám. Ale děti mám hodné a i teď mi pomáhají, no a třeba dcera může už přijít pomoct i s manželem, tak to se někdy taky dost hodí. 

FOTO: D. Petrželka během zahájení výstavy

Předseda zahrádkářů D.P.

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat