Dnes tu máte takový skotačivý pořad s dětmi. Určitě je to něco jiného než výuka tance dospělých. Je těžké děti zaujmout?
Honza: My to máme dobrý v tom, že s dětmi jsme pracovali dávno před tím televizním pořadem. Už předtím jsme trénovali i hodně malé děti, takže máme vyzkoušený a nacvičený, co na ně platí. Samozřejmě práce s dětmi je mnohem těžší než s dospělákama, to je jasný. Děti musíte fakt zaujmout a musí to mít opravdu energii. S dospělými to může být chvilku klidné, pak se to trochu rozjet, ale dá se to střídat. U dětí to moc klidné být nemůže, pořád to chce energie, takže to stojí dost síly a taky dětský publikum je hodně kritický.
Lucie: A upřímný!
Honza: Když se nudí, dají to hned najevo. Když je to baví, jsou nadšení. Je to náročnější publikum, je to složitý. Ale baví nás to a zdá se, že nám to docela jde.
Lucie: Ač jsme to nečekali, že?
Jak často takto jezdíte s tímto programem po Česku?
Honza: Tak tři – čtyři představení do měsíce. V podstatě jedno týdně.
Kolik to bere času z celku té vaší práce?
Honza: Tím že je to tak jednou tejdně, je to pořád takový milý zpestření.
Lucie: Teď jsme byli v Táboře, pak Brno, Opava, Ostrava, teď jsme hodně na Moravě.
Honza: Díky tomu, že děláme taneční kurzy, sami vystoupení a tak, tak jsou ty věci pro děti spíš oddech od toho ostatního.
V Luhačovicích jste teď měli i taneční kurzy pro dospělé. Lázně Luhačovice vytvořily přímo pobytový balíček, jehož součástí je Vaše výuka tance. Takto jste asi ještě do nějakého pobytového produktu zapojeni nebyli, že? Lázně za to získaly i cenu na veletrhu Regiontour…
Honza: Přímo takto je to poprvé spojené. My ale často jezdíme svoje vystoupení různě na plesech a poslední dobou se nám stává, že nás tam žádají, abychom udělali i nějakou krátkou legrační školičku tance. Ale že bychom byli třeba šest sedm dní v lázních a učili tam tančit, tak to je poprvé, ale zkušenosti s tanečními kurzy máme velký.
Kurzy máte v různých městech. V Praze, Karlových Varech, Sokolově. Tam jste tuším začínali, ne?
Honza: Já jsem ze Sokolova a Lucie je z Mostu. Takže úplně první kurzy jsme dělali v Mostě.
Vy jste i dost brzo trénoval ostatní, snad v sedmnácti, že…?
Honza: Trénovali jsme taneční páry. My jsme s tancem začali brzo v dětství.
Lucie: Byli jsme docela rychle dobří.
Honza: V těch sedmnácti letech jsme měli už tu nejvyšší mezinárodní třídu, tak jsme o tom docela něco věděli a začali získávat i ty trenérské zkušenosti.
Jako tanečníci jste těch soutěží úspěšně absolvovali celou řadu, teď ale nemluvím o StarDance. Můžete ty své účasti nějak shrnout? Kterých úspěchů si nejvíc považujete?
Honza: My jsme ale přitom nikdy nebyli mistři republiky, mistři světa. Ono to v tom tancování je dost složité, dostat se na vrchol. Za prvé musí mít člověk hodně štěstí a my ho tolik neměli. Na mistrovství republiky jsme byli nejlíp osmí, ale máme tu nejvyšší mezinárodní třídu a hodně jsme tak jezdili na soutěže do zahraničí.
Lucie: Tam jsme přitom spoustu těch našich konkurentů tady z republiky poráželi. Tady jsme ale ten titul nikdy nezískali.
Honza: Byli jsme ale několikrát ve finále na těch zahraničních soutěží.
Co byl tedy ten Top výsledek?
Lucie: Asi to Brno.
Honza (přikyvuje partnerce): Ony jsou tu v republice dvě velké mezinárodní soutěže, jedna je v Brně, jedna v Ostravě. Je to i v rámci světového turné. A v tom Brně byli třetí, je to už pár let zpátky, ale to bylo pěkný, že to bylo jako tady doma. To tancování na mezinárodním poli je ale dost složité.
Jak to myslíte?
Honza: No, přijede třeba na soutěž 400 párů a 250 párů je z Ruska a to jsou často děti miliardářů a milionářů, který trénujou od rána do večera a my tu v Čechách na to ty peníze nemáme a musíme si je vydělat sami. Ten sport je hrozně drahý.
Lucie: A sponzoři se shánějí těžko.
Honza: Sehnat třeba milion korun ročně je dost náročné.
Přitom vy jste ještě nedávno studoval, ne? To musely být nějaké individuální studijní plány, ne?
Honza: No, já už toho nechal. A Lucka je inženýrka ekonomie.
Lucie: Já byla šprt, už mám dokonce dva červené diplomy. Ale já se fakt hodně učila. Ono to jde. Hodně jsme cestovali po soutěžích, tak já se učila ve vlaku.
Honza: Já dělal pajdák, ale nedodělal jsem ho. Já to dělal strašně dlouho a nakonec už jsem to opustil. Teď to teda ani nějak moc nepotřebuju.
Lucie (potutelně na Honzu): No, ale občas tě to zamrzí!
Honza: No určitě to zamrzí, hlavně mé rodiče, že.
A partnersky to nevadí, nedá to Lucie najevo, že ten diplom má?
Lucie: To Honza si ze mně dělá legraci a vždycky mě představuje jako inženýrku Hunčárovou, což ale dneska je skoro každej. Je s titulem. Takže to není nic výjimečného. Kdybych měla „céescé, píejdždý nebo embýej“, to by bylo něco jiného, ale tohle je běžné…
Od studia zpět k Luhačovicím. Tady ty kurzy pro hosty lázní se něčím výrazně lišily od toho co děláte běžně?
Lucie: Tím, že to jsou lázeňští hosté, tak ti účastníci byli trochu starší věková kategorie, tím se nechci nikoho dotknout, ale prostě jsem správně předpokládala, že sem tolik nejezdí třeba čtyřicetiletí lidé, které známe my z těch kurzů. Ale byli to milí, příjemní lidé, všichni sympatický.
Honza: Ale jinak ta práce byla v podstatě stejná, jako děláme. To co máme s lidma nacvičený.
Lucie: Máme v tom systém.
Vy jste snad všem oba známí z televizní soutěže StarDance. Lucie v tomto ročníku byla taneční partnerkou Lukáše Pavláska a byla tak spolustrůjkyní toho, jak se bouřlivě rozdělil národ na ty, co jim fandili a ty, kdo nechápali, jak se v taneční soutěži jejich pár mohl dostat tak daleko. Jak jste vnímala, že se z toho stal takový mediální boj mezi lidmi?
Lucie: Já byla za tu účast v soutěži ráda a když dostanete nabídku do StarDance, snažíte se dostat co nejvýš. Soutěž má široký záběr, sledují to dva miliony lidí.
To je pro vás určitě i zajímavé z hlediska určité reklamy…
Lucie: Určitě, je to skvělý. Já jsem to samozřejmě nečekala. Když jsem do páru dostala Lukáše, tak jsem se trošku zhrozila, protože on je prostě kontroverzní s tím jeho humorem. Lidé ho buď milujou, nebo vůbec nemusej. A tak to přesně bylo s tím tancováním. Někdo fandil a vžil se v tom, že on je netalentovaný. Otázka byla jestli to nehrál….Nehrál to (úsměv). Ale spousta chlapů je teď ráda, že existuje Lukáš Pavlásek a díky němu oni chodí tančit a oni si říkají: „Když to dokázal Pavlásek, dokážu to taky!“ V tom ohledu to bylo skvělý. Ale bylo to náročný.
Jan Onder už je ve StarDance pojem. Máte dvě vítězství – s herečkou Danou Batulkovou, s atletkou Kateřinou Baďurovou. Úspěšní jste byli i s modelkou Taťánou Kuchařovou. Jak se lišily účasti s jednotlivými těmito tanečními partnerkami?
Honza: Dá se to srovnat hlavně z hlediska zkušeností. Když do té soutěže jdete poprvé, tak nevíte, jak to přesně udělat, abyste uspěli. Myslíte si, že to děláte nejlíp, doufáte, že všechny ty kroky, co podnikáte, děláte dobře. Podruhé už víte, co jste dělal dobře a co ne, no a potřetí už jdete tou soutěží celkem najisto. Já si myslím, že teď už znám recept, jak v té soutěži být celkem úspěšný.
A prozradíte ten recept?
Honza: Vlastně proč ne. Myslím, že určitý věci jsou totiž celkem jasný. Člověk do toho musí hlavně jít s naprostou pokorou a být připravený na to, že to nemusí vyhrát. Když na to není připravený, že to nevyhraje, tak to vyhrát nemůže! Takže přistupovat s pokorou a prostě strašně moc trénovat.
Lucie: Úplně na plno!
Honza: A brát to s humorem. Když se to bere moc vážně, nemůžete uspět.
Jste pár nejen taneční a děláte programy pro spoustu dětí. Co úvahy nad nějakým vlastním potomkem..?
Lucie: No, uvažujeme o dítěti, bavíme se o tom, ale pořád zatím pracujeme a baví nás to. A že by mi úplně tikaly biologické hodiny, to zatím ne. Ještě chviličku asi počkáme… ale rodinu bychom určitě chtěli.
Honza: Ona z toho Lucka neblbne a neblázní, že by to muselo být hned.
Tou soutěží StarDance se v republice určitě zvedl zájem lidí o tanec, to jste když děláte různé kurzy museli poznat, ne? Vy jste ty kurzy rozjížděli před nebo po StarDance?
Lucie: My jsme ty kurzy zakládali vlastně roku 2008, tak to až hned po StarDance.
(Poznámka autora: Soutěž se v ČR koná od roku 2006, roku 2008 v ní Onder poprvé zvítězil.)
Honza: Musím ale říct, že jsem s Danou Batulkovou vyhrál StarDance, ale rozhodně jsme pak neměli narvaný kurzy. Všeobecně to ten boom způsobilo, ta soutěž, ale my jsme na začátku měli docela s tím starosti. Hodně jsme se museli ohánět a dělat reklamu, hodně makat, abychom ty lidi měli.
Lucie: Co Honza poprvé vyhrál, to byla třetí řada StarDance. Lidi už měli povědomí, ale jedno vítězství vám tolik nepomůže.
Honza: Pro nás je dobrý, že já v té soutěži byl tolikrát a dvakrát i Lucka…
Jak jste se do StarDance dostali. Oslovili vás, byl nějaký výběr…?
Honza: Byl casting, kam nás pozvali už ale jako profíky. To už znamená: „Chtěli bychom tě asi vzít, myslíme, že jsi na to dobrej…“
Teď už po vás sahají jako po ověřených tanečnících, na výběr už asi nemusíte, ne?
Lucie: Ne, máme to už trochu jednodušší. Ale musíme odpovídat typově. Oni to organizátoři tak trochu kombinují. Já asi byla tomu Lukášovi podobná…(smích)
Jaké je to tancovat místo s Janem Onderem s Lukášem Pavláskem?
Lucie: To se vůbec nedá srovnávat, protože vy tam jste pro tu VIP osobnost. V páru funguje vedení, Lukáš o vedení v tančení nic neví. Takže jako tanečnice jsem musela vést já jeho, bylo to náročné. Když ten člověk je nezpevněný, ten Lukáš byl trochu vláčnější, tak nebylo jednoduché ho někam nasměrovat. To by se s Honzou samozřejmě nestalo, jsme na sebe za ta léta napojený a Honza skvěle vede!
Honza: Jako kluci jsme od mala učení vést partnerku, takže já můžu určitě vést partnerku, horší to měly tanečnice. Ty ale možná zase jsou zvyklejší lépe naslouchat. Mně se každopádně s těmi dámami tancovalo velice dobře a taky jsem, jak jsem říkal od toho nic neočekával. Nechtěl jsem dělat padesát otáček, jako dělám s Luckou.
Ještě se musím zeptat…když vidím ty profi taneční soutěže, to je spojené s tím, že se nejen musí skvěle tančit, ale tanečníci jsou značně napomádovaní, vysolárkovaní či namazaní nějakými samoopalovacími krémy. Někdy mi té pomády tam už přijde až moc. Jako účastníkům těch klání se vám to líbí nebo to považujete za nutné zlo?
Lucie: My jsme se teď právě bavili s těmi lázeňskými hosty. Oni se ptali na různé věci kolem soutěží. Kolik stojí šaty, ale taky právě jak vypadá ta image a proč je každá tanečnice stejná. To jsou prostě pravidla, která vy musíte dodržovat, abyste na soutěži vůbec zaujal.
Honza: Prostě jako si cyklisti holí nohy, my musíme být nahnědění. Kdybych přišel rozcuchaný a nenamatlaný makeupem, tak bych byl divný. To musíte dodržet, to už dneska nejde přijít tam celkem normálně, jinak by to byla revoluce, kterou bych ale tvrdě odnesl pak na bodování. Ale nám se to nelíbí.
Lucka: Nelíbí. Nutné zlo.
Honza: Myslím že je to nehezký a trochu blbost. Vůbec bych se nezlobil, kdyby se vydala nějaká vyhláška, že už to být nemusí a že se to tancování bude zase vracet trochu víc k tomu přirozenu. Zase na druhou stranu, oni se ti tanečníci hnědí, protože jsou líp vidět v těch bílých reflektorech. Ono je to trochu něco jako na divadle. Tam ti herci jsou taky někdy nalíčení hodně, prostě proto, že na ně koukáte z dálky. Takže ono to má i svoje specifika, ale je to trochu úlet, no…
Ceny šatů a botů jste říkali, že se lidé na kurzech ptají nejčastěji, tak jak to s nimi je?
Honza: Taneční šaty pro dámu na tu latinu stojí kolem třiceti tisíc, ty standardní kolem padesáti. Pro pána třeba frak na standard pětadvacet. A taková ta košile nebo to bodýčko, co máte zapnutý jako slipy, stojí kolem patnácti. Jsou to docela velký částky.
Lucie: Zvlášť když je musíte co tři čtyři měsíce střídat. Obměnit je, abyste nebyli pořád v těch stejných.
Honza: Často musíte střídat samozřejmě i boty, ať už dámy nebo páni.
Ještě se zeptám, jaký máte vůbec váš nejoblíbenější tanec?
Lucie: Pro mě je to brazilská samba!
Honza: Já mám nejraději milostnou rumbu, pomalou. A paso doble ze Španělska.
A mohou se tu někde blízko s vámi lidé opět brzy setkat?
Lucie: Od 27. května do 3. 6. budeme ve Zlíně na Mezinárodním dětském filmovém festivale. V rámci něj máme každý den taneční kurz pro dospěláky, má to být pod širým nebem tak uvidíme, jak to vyjde. A pak tam máme mít ještě asi třikrát tady ty radovánky pro děti. Plus nějaká další vystoupení v rámci programu.
Honza: Budeme tam jako hosté a zároveň tam budeme mít práci, tak je to takový příjemný.
A ty pobyty v Luhačovicích s tanečním kurzem budou i v příštím roce?
Honza: Zájem byl a už jsme se předběžně domlouvali, že by se měly opět uskutečnit.
