Reklama

Články

Ředitelka domova seniorů: Nemáme lidem sloužit, spíše pomoci jim udržet se aktivní

Ředitelka Domova pro seniory Luhačovice Marta Ševčíková
Ředitelka Domova pro seniory Luhačovice Marta Ševčíková

9. 12. 2015

Obyvatele i pracovníky Domova pro seniory Luhačovice v roce 2015 čekala velká změna – stěhování do nové budovy.  Když jsem se na přelomu listopadu a prosince sešel k rozhovoru s ředitelkou zařízení Martou Ševčíkovou, šel jsem za ní už do nové budovy, kde byli zhruba dva měsíce. 

Jaké bylo to stěhování a jak se na novém působišti daří?

Bylo to o něco horší, než akce kulový blesk, jestli jste viděl ten film… (úsměv) Ale ne! Požádali jsme rodiny klientů, aby nám byli nápomocny. Zabalit svým blízkým jejich osobní věci a to, co si chtějí s sebou vzít do nového a dát do nového pokoje. Dali jsme si na to víkendový termín. Rodiny nám velmi pomohly. Na 30. září se objednaly sanitky pro klienty, kteří jsou na tom zdravotně hůře a vlastními auty jsme vozili schopnější. Takže během odpoledne se přesun zvládl. Večeřelo se již na novém.

Jak jsou podle Vás klienti v nové budově spokojení?

Myslím, že jsou. Vše je nové a hlavně zde máme u pokojů sociální zařízení. Ve starém domově byly koupelny a toalety na chodbách, což nebyla dobrá varianta.

Nemohli sem ale přejít všichni. O kolik méně teď máte klientů?

O deset, bylo padesát, teď je 40.

Kam vlastně šli?

Většinou do domovů v okolí, do Loučky či Nezdenic. Jedna paní šla k dceři, ale už se nám vrátila zpět, neboť se uvolnila kapacita. Ti klienti, kteří odešli, se mohou po uvolnění místa navrátit, pokud budou mít zájem.

Je tu také méně zaměstnanců. Rušila se prádelna a kuchyň...

Měli jsme 35  úvazků a máme 27 a půl úvazku. Ti, kdo odešli, si převážně hned našli novou práci a někteří odešli užívat starobního důchodu.

Zaměstnanci pro tuto práci nehledají úplně jednoduše, že?

To ne. Máme nepřetržitý provoz, slouží se dlouhé směny – 12 hodin. Práce není jednoduchá, každý ji dělat nemůže. Zaměstnáváme 10 pracovníků v sociálních službách, kteří provádí přímou péči u klientů. Dále je aktivizační pracovnice, která i pomáhá při hygienách a  zejména má na starosti různé zájmové aktivity jako rukodělné práce, hudební aktivity, společenské hry, vycházky, výlety a zájezdy. Zdravotní sestry jsou na denní a odpolední směny, v noci se starají o klienty pracovnice v přímé péči. Na půl úvazku pracuje fyzioterapeutka, což je perfektní věc.

Máte tu teď i více jídelen, že?

Tři. V 1. podlaží třípodlažní budovy, kde je zázemí, je přípravna podobná kuchyni. Teplé jídlo nevaříme, dováží se ze Slavičína v gastronádobách. Pak ho naše pracovnice servírují v jídelnách chodícím klientům. V každé jídelně má své místo 8 klientů. Setkávají se zde mezi sebou, povídají si…..

Co se nejvíc osvědčilo a jsou tu i nějaké nevýhody oproti bývalému sídlu?

Myslím, že jsou v novém všichni spokojení. Zvykáme si, zabydlujeme se. Třeba na obrázky pro zútulnění a podobně, na to opravdu nebyl ještě čas. Negativního si nic neuvědomuji. Vše je nové, moderní. Pravda je, že obyvatelé byli zvyklí na starý domov, který měl svého „ducha",  šlo o starou lázeňskou vilu. Ta na starší lidi mohla působit mileji, než současná moderní stavba. Ale klienti si zvykají na nové, mnozí jsou rádi, že mají blíže do města. 

Projevuje se na životě domova i to jiné členění budovy?

 Na staré budově jsme měli velkou jídelnu, využívanou na různé společenské akce. Ti co zde sedávali a povídali si po snídani, či obědě, se navštěvují stále. I v novém domově máme společenskou místnost, kterou rozhodně nenecháme zahálet.

 

Tam budou mít klienti i letošní Vánoce?

Možná jim tam štědrovečerní večeři  prostřeme, to se teď ještě zvažuje. Určitě se tam ale bude odehrávat silvestrovský večírek.

Příchod zimy znamená i období chřipek. Seniorům se doporučuje očkování, máte ho plošně?

Ano, vrchní sestra od lékařky objednává vakcíny,  očkují se i zaměstnanci. Tak to mají všechny domovy. V období chřipkové epidemie nás hygiena vyzve k zákazu návštěv.

Jsou jinak návštěvy nějak omezené?

Ne, samozřejmě přespávat by tu nikdo neměl, ale jinak jsou návštěvy bez omezení. Vrátnice je otevřena do šesti večer. U dveří je „hláska“, takže když někdo potřebuje za svým blízkým, není problém si zazvonit na pracovníky, kteří návštěvu pustí.

Život v domově má i svá specifika, třeba na pokojích musejí mít sluchátka k televizi, aby se vzájemně nerušili, když tam mají dva televizory, že?

Bývá to tak na dvoulůžkových pokojích, pokud má každý svou televizi a přeje si sledovat jiný pořad. Většinou se klienti ale spolu domluví. Většina klientů už před stěhováním věděla, s kým chce sdílet pokoj a dívat se na jednu televizi. Sluchátka jsou nutná i v případě, že je někdo nedoslýchavý, aby nerušil spolubydlícího hlasitým zvukem.

Kolik máte u Vás takzvaně chodících lidí?

Asi deset, co si zajdou i sami do města. Ze dvou podlaží s pokoji je jedno pro klienty, kteří jsou v horším zdravotním stavu. Na tomto podlaží je i ošetřovna a místnost pro pečovatelky. Ve třetím podlaží žijí klienti, kteří si sami zajdou na jídlo, zahradu, na aktivizace….. Do města se pustí s doprovodem, či na vozíčku.

Jak dlouho pracujete v této sociální oblasti? A začínala jste jako pečovatelka?

Práci v sociálních službách dělám od šestadevadesátého roku. To jsem se stala ředitelkou podobného zařízení ve Fryštáku. Ale za ty roky, co v oboru působím, znám  práci personálu poměrně detailně. Také jsem ji zažila na vlastní kůži, když jsem se starala o tatínka, který před dvěma lety zemřel. Měl Alzheimerovu demenci, byl ležící a „úplně jinde“. Není to tedy určitě tak, že bych nevěděla, co podřízení dělají... Také, když není zbytí se vezme smeták do ruky a udělá se to,, co je potřeba. V malém zařízení, jak jsme my, to  ani jinak nejde. Když jsme se teď stěhovali, převlékala jsem lidem postele, douklízívala koupelny a dělala vše, co bylo potřeba a co dělali i ostatní. 

To jste také dělala?

Kdo měl ruce, pomáhal. Za to všem zaměstnancům obrovský dík!

Jak vypadala vaše práce v tom Fryštáku?

Ve Fryštáku jsem pracovala od 1. 12. 1996 jako vedoucí, později jako ředitelka Domova-penzionu pro důchodce, který se následně po účinnosti zákona o sociálních službách změnil na Domov s chráněným bydlením.Práce byla podobná, jako v Domově pro seniory, jen klienti byli samostatnější. Žilo tam sedmdesát obyvatel. Když současná starostka Luhačovic paní Semelová odcházela z pozice ředitelky luhačovického domova do politické funkce, vyhlásil krajský úřad výběrové řízení, kam jsem se přihlásila a uspěla.

Vy tedy nebudete přímo z Luhačovic?

Žiji ve  Zlíně, přímo v Malenovicích.

A před tím Fryštákem jsem se k té profesi dostala jak?

Jsem magistra, mám „pajdák“ – speciální pedagogiku. Učila jsem ve zvláštní škole ve Zlíně. Pak jsem měla děti a když jsem končila mateřskou, četla jsem v novinách, že je vypsáno výběrové řízení na vedoucí domovů ve Fryštáku, v Napajedlích a na Burešov. Zkusila jsem se přihlásit do Fryštáku. Byl konkurz a uspěla jsem. Působila jsem ve Fryštáku čtrnáct let.

Jak se ten obor vůbec vyvinul za těch zhruba 20 let od toho šestadevadesátého?

Hodně. Po účinnosti Zákona 108 se začalo pracovat podle standardů kvality sociální péče, které má mít každé zařízení vypracováno, zavedeno a musí je dodržovat. Standardy jsou nutné pro práci personálu, hlavně obslužného personálu. Jsou pro dobro uživatelů, slouží ke každodenní práci, svými metodikami vede pracovníky, jak postupovat, jak se ke klientovi chovat. Klient je pro nás partner. Někdo, koho si vážíme a ne jen ten, komu sloužíme. Není to „přines-podej“, ale je to o tom, abychom  člověka udrželi co nejdéle v jeho životě aktivního.

Mate i různé aktivizační programy…

Máme dvě bezvadné pracovnice, které se věnují i této práci. Také přímo aktivizační pracovnici, jejíž práci jsem vám již popisovala. Jedna sociální pracovnice, paní Martincová, se věnuje převážně důležité administrativní práci, ale společně s paní Málkovou pracují i na  udržení si samostatnosti a aktivním trávení volného času u našich klient. Paní Málková  provádí u klientů smyslovou aktivizaci. Každý starý člověk už zapomíná, některé činnosti si nepamatuje. Ona s nimi tyto činnosti oživuje.

Jak?

 Dělají věci, které naši klienti dělávali v mládí s rodiči nebo později spolu se svými dětmi a které již třeba zapomněli. Je to oblíbená činnost. Pečeme perníčky, nebo si jenom povídáme nad fotkami. Také se s některými účastní závodů Charity v kuželkách nebo v petanque ve Zlíně na Burešově. Také hraní šipek v Charitním domově v Otrokovicích. Fyzioterapeutka vede  klienty při velmi oblíbených skupinových cvičeních. V domově organizujeme různá vystoupení, chodíme na rpocházky, jezdíme na výlety….. snažíme se.

Slyšel jsem, že chcete v té vstupní hale dělat i nějaké výstavy...

Navázali jsme spolupráci s místní občankou, která komunikuje právě s kolegyní Málkovou. Výatavy by se týkaly spíše jen výrobků našich klientů.

Spíš tedy výstavky než výstavy?

Ano, takové tematicky zaměřené. Ale rozhodně se k tomu dostaneme až za nějaký čas.

Dříve rodiny často řešily bytovou situaci stylem: „Babi, běž do domova a mladí půjdou bydlet místo tebe.“ Jak moc se to změnilo?

Velmi. Žádné zařízení, jako naše, by nemělo vykrývat bytové problémy v rodině. Žadatel o umístění by měl mít přiznán příspěvek na péči, který vyjadřuje míru potřeby pomoci druhých. Pokud příspěvek nemá, musí být jasné, že je na pomoci druhé osoby závislý. O příspěvek si pak požádá po jeho přijetí do domova. Do domovů by měli být umísťováni klienti s vysokou mírou potřebnosti podpory, kteří potřebují značnou péči.

Chodí za seniory hodně návštěv?

Kdyby blízcí chodili víc, bylo by to lepší. Já chápu, že nikdo nemá čas, lidé jsou dlouho v práci, mají své domácnosti. Ale největší „gró“ je, když  přijde rodina. Všichni by si měli uvědomit, jak je pro nás všechny důležité setkávání se svými blízkými. Můžeme vymýšlet aktivizační činnosti, ale nejvíc potěší, když přijde dcera, syn nebo vnoučata.  I pečovatelka musí kolikrát klienta vzít za ruku, pohladit….. To má ale hlavně dělat rodina. Na druhé straně musím ale říct, že máme spoustu rodin, které své blízké navštěvují často, někteří téměř denně.

Utkvěl vám za těch 20 let práce se seniory v paměti někdo, na koho si často vzpomenete? Třeba někdo jak z filmů, kde důchodce v domově či ve špitále plácá sestřičky po zadku?

Ještě ve Fryštáku byl pán, kerý už nežije. S tím v tomto směru bývalo opravdu veselo.

V jakém smyslu?

Rád se napil alkoholu, takže to kolikrát byly hodně vtipné scény. Lidé je ocenili až později. Plácal právě i seniorky na chodbě, či ve výtahu a ony si mi pak chodily stěžovat.

A co vy na to?

Říkám: „Děvčata, vždyť taková pozornost ve vašem věku i potěší, ne?“ Probíhaly tam i různé milostné scény.

Milostný život seniorů byl vždy tabu. Dnes se to trochu mění… Jak se ty situace řeší?

Může to být velký problém. Ale sexualita člověka by se neměla popírat, někteří mají partnera. Ne že bychom jim ho hledali (úsměv). Stane se ale, že se dají dohromady i lidé v domově. U nás se zatím tyto věci odehrávají v kamarádském vztahu. Ve Fryštáku se řešívaly i nevěry, polámané ruce z těchto důvodů a podobné scény.

Co kdyby přece u Vás v zařízení někdo ze seniorů měl intimního partnera…?

Máme dvacet jednolůžkových pokojů, kde případně soukromí je. A na  dvoulůžkových pokojích jsou lidé, jejichž zdravotní stav se s tímto spíše vylučuje, takže podobné aktivity spíše „nehrozí“. Jinak pokud jde o jakékoli soukromí, tak klienti mají na dvoulůžkových pokojích zástěnu, kterou mohou mezi sebou zatáhnout. Třeba při hygieně.

 

Ještě se vrátím k tomu slavnostnímu otevírání luhačovického domova. Bylo pro Vás  určitě dost specifické, když tu byl i předseda vlády Sobotka?

Týden před tím si prohlížela vše ochranka. Zda je již schválený výtah a může se jím jet, věci bezpečnosti. Pak jsem přímo na slavnostní otevírání domova dostala itinerář, koho a v jakém pořadí  mám přivítat, jaký bude časový sled. Tak významná návštěva má své časové omezení. Až na jedno faux pas se to povedlo. Začala jsem totiž pana hejtmana vítat před poslancem a trochu to pak popletla, naštěstí hejtman je normální člověk a vzal to s úsměvem. Po otevření jsme s panem premiérem  20 minut procházeli domov, díval se, ptal, diskutoval s lidmi.

Tréma byla?

Hrozná! Ale podařilo se, otevřeli jsme, to je podstatné!

V kraji se teď otevíralo více podobných zařízení. Inspirujete se i v ostatních domovech? Když jsme byli ve starém, tak jsme občas mohli závidět moderní vybavení jiných zařízení. Chtěli bychom, ale být zařízení spíše rodinného typu. Obrovské domovy, s veškerou technikou se mi zdají neosobní. Mně se líbí spíše domov, jako jsme navštívili v Prachaticích, zabývají se zde smyslovou aktivizací. To by se nám, pracovníkům, líbilo i u nás. Máme vyškolenou jednu pracovnice a začínáme se pokoušet…

Co kvůli tomu ještě děláte?

Sháníme i různé staré předměty do reminiscenční neboli vzpomínkové místnosti, kde jsou věci 50 i  70 let staré. Klienti si tam o nich pak vyprávějí, vzpomínají, osvěžuje jim to paměť. Momentálně sháníme starou, dřevěnou, nejlépe rohovou lavici. A stůl. Senioři zde mají ve skupinkách povídání, vzpomínání, jak oni kdysi žili, co oni kdysi někde viděli a podobně. Máme tam zatím jen pár věcí - starý sekretář, křesílka, drobné předměty denního života z dob před půl stoletím a více. Mlýnek, psací stroj, papundeklový kufr. Lavici a stůl bychom hodně potřebovali. V tom by mohli pomoci i lidé z Luhačovic. Pokud někdo přestavuje starý byt, vyklízí po prarodičích, třeba se něčeho rád zbaví. Uvítame i ty drobné předměty. I nějakou symbolickou cenu bychom mohli zaplatit. Ale hlavně by tím našim seniorům dárce pomohl. 

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat