Reklama
Reklama

Články

Rozhovor s Lenkou Semelovou, ředitelkou luhačovické Charity

Lenka Semelová před budovou luhačovické Charity na adrese Hradisko 100
Lenka Semelová před budovou luhačovické Charity na adrese Hradisko 100

1. 10. 2015

Lenka Semelová byla v roce 2004 u vzniku Charity Svaté rodiny Luhačovice a od té doby jí také řediteluje. V Luhačovicích je už řadu let doma, ale pochází původně z jiného kraje. O tom, jak se dostala k práci pro luhačovickou Charitu a do lázeňského města, ale i o řadě dalších věcí, se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Zastupitelé 3. září schválili luhačovické Charitě dotaci 200 tisíc korun. Na co půjde?

V rámci tvorby rozpočtu města na rok 2015 jsme žádali o dotaci 435 tisíc na provoz. Dostali jsme pouze necelou polovinu, 200 tisíc, s tím, že pokud bude dostatek prostředků, které město získává z loterií, tak v druhé půli roku částku navýší. Proto zastupitelstvo schválilo dalších 200 tisíc. Částky, o které žádáme nejsou nahodilé, vychází ze strategických dokumentů týkajících se sociálních služeb schválených Zlínským krajem. V těch se s podílem na financování soc. služeb z rozpočtů měst a obcí počítá. Dotace slouží bezvýhradně k pomoci potřebným.

Při vysvětlování potřebnosti dotace jste zastupitelům říkala o problémech i s penězi na platy v Charitě. Co vše tedy dotace vyřešila?

Už od roku 2014 mají pracovníci pečovatelské služby dlouhodobě zkrácené úvazky V podstatě to snížilo letošní plánovaný deficit, ve kterém se pohybujeme. Částečně to pomohlo, ale dlouhodobě to situaci neřeší.

A jaké je tedy řešení?

Problém financování sociálních služeb je dlouhodobý, největší problém ale vidím v chybějícím víceletém financování. Místní zastupitelstva schvalují dotace pro charitu každoročně a nikdy nevíme, v jaké budou výši. Nikde není dána záruka příjmů.

Jde hlavně o to, že tu jistotu dotací dostáváte krátkodobě, že?

Ano, financování je vždy pouze na rok a pořád žijeme v nejistotě, jaké zdroje budeme mít následující rok k dispozici. Přitom je tendence, že veřejné zdroje se každý rok krátí. Jak peníze od ministerstva, tak ty z obcí a měst. Je nutné samozřejmě financovat také silnice, školství, sport atd. a my se s tím musíme jako nezisková organizace vypořádat. Hledáme stále nové zdroje, oslovujeme více sponzory, snažíme se získávat zdroje z nadací. Provoz a činnosti musíme přizpůsobovat získaným prostředkům.

Kde vidíte řešení, vítanou změnu?  

Chybí nám systémové víceleté financování. To by mělo být zajištěno dopředu ideálně na tři až pět let. Když každý rok vůbec nevíte, jak bude vypadat ten příští, je to velká nejistota jak pro pracovníky, kteří službu poskytují, tak pro uživatele, kteří služby využívají. Městům a obcím zákon v podstatě neukládá žádnou povinnost podílet se na financování sociálních služeb. Pokud považují za důležitější sport, nasměrují zkrátka finance tam.

Ale radost z dotace od města máte?

Nesmírně nám to pomůže. Není to však žádný luxus navíc, ale naopak když danou plánovanou sumu nedostaneme, přichází problém a musíme financování „nahánět“ jinde. Sponzorsky, což je dost složité, i když se takto prostředky na provoz snažíme dokrývat pořád. Kvůli problémům s financemi je potom problém rozvíjet naše sociální služby. Když dostaneme méně od radnic, je pak málo peněz na investice, na platy zaměstnanců.

O kolik pracovníků se vlastně jedná?

Patnáct pracovníků, v září proběhla změna na pozici vedoucí denního stacionáře, která odešla. Takže jednu pracovnici, konkrétně sociálního pracovníka, potřebujeme doplnit.

Funguje tu stacionář a pak služby, které poskytujete přímo v terénu, v domácnostech. Jaký je asi procentuelně jejich podíl?

Většinu uživatelů máme v domácnostech. Procentuelně to ani nelze přesně poměrově vyčíslit. V rámci domácností pečujeme na našem území ročně asi o 80 lidí, kteří jsou různě pečovatelsky nároční, dle svých zdravotních omezení. U denního stacionáře jde o to, že rodina, která se o daného člověka stará, většinou také chodí do zaměstnání nebo potřebuje vyřizovat nějaké své záležitosti. Proto volí tuto službu. Stacionář a terénní služby jsou tedy pro odlišné skupiny klientů.

Jak se vyvinula luhačovická Charita a její služby za více než 10 let, co tu funguje?

Samotná jsem překvapená, kam až se to posunulo. V podstatě jsme začínali se třemi zaměstnanci v jedné místnosti. Nejprve s pečovatelskou službou, rok poté jsme zahájili provoz stacionáře a také poradny. Tu jsme financovali z evropského projektu. Během let se služby rozvinuly do organizace s patnácti zaměstnanci, působící v celé budově a máme odloučené středisko na Strahově, kde je pořád zázemí pečovatelské služby.

Tam jste i začínali?

Ne začínali jsme tady, v budově na adrese Hradisko 100. Ta budova je bývalá fara, a v roce 2004 se hledalo její nové využití. V zařízení Strahov se pečovatelská služba už provozovala, ale kraj chtěl tyto služby převádět na jiné poskytovatele. My jsme se přihlásili do výběrového řízení, a po dohodě s městem jsme ji převzali, s tím, že nás ale město bude v provozování této služby dlouhodobě podporovat.  

Klientů přibývá, jak populace stárne, že?

Celkově za ta léta ano. Mírný propad jsme zaznamenali v roce 2008, kdy vstoupil v platnost zákon o sociálních službách. Úbytek klientů nebyl proto, že by služby nebyly využívány, ale proto, že zákon určil jasně, kteří klienti mají dané služby čerpat. Začalo se to zaměřovat na skupinu uživatelů, kteří opravdu mají určitá omezení a dostávají kvůli nim příspěvek na péči.

Vy sama jste ze Znojma. Jak jste se do Luhačovic a k Charitě vůbec dostala?

Když mi byly dva roky, ještě jsme se přestěhovali do Hranic na Moravě, kam šli rodiče za prací a bydlením. Odtud jsem pak dojížděla na vysokou školu do Olomouce. Až v roce 2004 jsem se přivdala do Luhačovic. V té době tu začala Charita vznikat z iniciativy pana faráře Huberta Wojcika a tehdejší ředitelky Charity Uherský Brod . Ti mě oslovili, zda bych tu nepomohla s rozjezdem Charity. Já původně předpokládala, že budu dělat sociálního pracovníka. Nakonec z toho ale vyplynulo, že jsem se stala ředitelkou.

To Vám ani nebylo moc let, že?

Bylo mi 24. Byla jsem nejmladší ředitelkou z 35 Charit spadajících pod olomouckou arcidiecézi. Vzala jsem to s tím, že Bůh se mnou asi má nějaký takový plán.

Byly začátky těžké?

Hrozně těžké i v tom smyslu, že já šla dělat úplně do neznáma. Měla jsem ze školy naštěstí mnoho měsíců praxe ve skvělých olomouckých zařízeních s různými skupinami. S hendikepovanými dětmi, seniory, nevidomými a malou praxi jako terénní soc. pracovnice. Ale byrokratické zkušenosti se vznikem organizace jsem neměla. Byla jsem pomyslně vhozena do vody a musela plavat. Pomohli současní i minulí kolegové, třeba ti co měli za sebou vznik prvních Charit už v roce 1992. Ráda vzpomínám na kolegyni Jarku Tomancovou z Uherského Brodu. Ta mi předávala první zkušenosti. A bez podpory celé farnosti bychom se v začátcích neobešli.

Co bylo nejobtížnější?

Naučit se psát projekty cíleně a získávat veřejné zdroje, transparentně je využít a přesvědčit i veřejnost, že je to transparentní. Někdy mám dojem, že mít správně vyplněný papír, je ceněno víc, než konkrétní pomoc.

Charitě ale pomáhají také dobrovolníci!

Už v roce 2005 jsem poprvé požádala o podporu dobrovolnictví Zlínský kraj, tehdy to byla podpora občanského sektoru.  Od toho roku až na jednu výjimku čerpáme z kraje prostředky na podporu dobrovolnictví nepřetržitě. Dobrovolníky využíváme spíše na jednorázové akce. Snažíme se i o to využít je i pravidelně u péče a podpory lidí, třeba předčítání seniorům, ale tam se to tolik dlouhodobě nedaří.

Proč?

Vždy je nějaký zájem, ten pak zanikne, navíc si dobrovolník a uživatel spolu musejí osobnostně „sednout", což se vždy nepovede. Nejdlouhodoběji tu pracujeme s tříkrálovými koledníky, těm se snažíme věnovat a určitým způsobem přízeň vracet. Sbírka je samozřejmě nedílnou součástí Charity a pomáhá s financováním konkrétních projektů. Jako poděkování pořádáme plavání s tříkrálovými koledníčky, dětské poutě a další aktivity.

Jak jste se vůbec k tomuto odvětví práce dostala?

Dědeček pracoval ve speciálním zařízení v Božicích u Znojma s mentálně postiženými muži. Byl tam zaměstnaný jako vychovatel. Staral se o aktivizaci klientů a především o pracovní činnosti, třeba na zahradě a tak dále. Možná jsem po něm zdědila, že se podobné oblasti také věnuji. Studovala jsem Cyrilometodějskou teologickou fakultu, obor sociální a charitativní práce, který jsem dělala v bakalářském programu. Takže jsem vlastně začala dělat to, na co jsem se připravovala. Pak jsem si dodělala magisterské vzdělání na prešovské univerzitě, obor sociální pedagogika, což je také blízké oboru mé práce.

Nezačínala jste ale přímo v Charitě. Co bylo předtím?

Nejprve jsem byla terénní soc. pracovnicí v nízkoprahovém denním centru pro děti a mládež ve zlínské Unie Kompas. Když jsem začala ve zdejší Charitě, práce se prolínala na pozici ředitelka-sociální pracovník. Jde hlavně o sociální šetření v domácnostech s uživateli, sepisování smluv s nimi, poskytování základního sociálního poradenství, pomoc s vyřizováním příspěvků na péči a řešení celé jejich sociální situace. Často řešíme i sociálně slabé rodiny, kterým pomáháme ze získaných prostředků z Tříkrálové sbírky. Je to různorodá práce se seniory, zdravotně postiženými i s rodinami s dětmi.

Vy jste ale nechodila s těmi lidmi na nákupy, nevozila je k doktorovi. Nebo ano?

No ze začátku také! Když jsme začínali v rámci Charity, dělala jsem i nejzákladnější činnosti. I pomoc s osobní hygienou, nákupy. Pak se nám povedlo získat první finance z Města Luhačovice a mohli zaměstnat zdravotní sestru a pečovatelku. Má práce začala být více o administrativě. Když někdo občas nečekaně schází, zařizuji leccos. Je ale pravda, že běžnou pečovatelskou práci jsem už nedělala velmi dlouho, hlavně díky skvělému týmu pečovatelek.

Na svém profilu městské zastupitelky máte uveden citát „Trnitou cestou ke hvězdám.“

Vybrala jsem si obor, který nikdy  nebude mít na růžích ustláno a do jisté míry jsou sociální služby trnitá cesta, kde jde člověk přes překážky. Snažím se co nejlépe dělat svou práci, ale bez skvělých kolegů by to vůbec nebylo jednoduché. Překážky zažíváme pořád ve vztahu k financování a k administrativě, pořád slyšíme o omezování byrokracie, ale je to spíše naopak. Věřím ale, že i tato cesta má vyšší cíl.

Jako koníčky uvádíte cestování, knihy, ale i své povolání...

Je pravda, že na záliby není příliš prostor. Mám dvě malé děti, dva a devět let, a i moje práce vyžaduje hodně času. Jinak ale hrozně ráda čtu. Naposled knihu od René-Luca Vychoval mě gangster. Příběh o člověku, který se stal knězem, přestože ho vychoval gangster. O tom, že cesty boží jsou nevyzpytatelné a člověk přes těžkosti dospěje jinam, než by se původně viděl.

Vy sama jste věřící. Co Vás k tomu dovedlo?

Hodně mě ovlivnilo studium na církevní škole. Pokřtěná jsem sice odmala, rodiče vztah k Bohu mají, ale praktikující věřící rozhodně nejsou. Velký vliv měla i moje první práce a kolegové.

Jste i v komunální politice. Jaký byl motiv? Nabízí se hlavně hájení zájmů Charity v zastupitelstvu, přece jen tam se rozdělují ty peníze...

Já jsem původně chtěla hlavně podpořit kolegy z KDU-ČSL, kteří byli v  předních liniích, aby získali dostatečný počet hlasů a mohli být třeba v radě města. To, že jsem se stala zastupitelkou, bylo pro mě velkým překvapením. Byla jsem na kandidátce až na 10. místě, takže z mého pohledu nezvolitelná. Dlouho jsem po zvolení uvažovala, jestli se zastupitelkou opravdu stát, nebo nechat místo někomu jinému. Nakonec jsem si řekla, že nemohu své voliče zklamat, a že to bude zajímavá životní zkušenost a přijala mandát.

A jak to teď hodnotíte?

Skutečně je to velmi zajímavá zkušenost! (úsměv). Účast na zastupitelstvu však člověku hodně věcí ozřejmí třeba i o veřejných zdrojích. Najednou se musíte na věci dívat nejen z pozice příjemce, ale také toho, kdo má veřejné zdroje transparentně rozdělovat a účelně s nimi nakládat. Jsem za tyto nové zkušenosti ráda.

To jsou ty plusy. A co mínusy?

Pro mě bylo trochu obtížné pochopit, že se o některých i zřejmých věcech musí sáhodlouze mluvit, pak je nutné pro ně získat podporu, následně se musí prohlasovat a teprve poté se mohou uskutečnit. Jsem spíš člověk činu, takže se snažím udělat maximum práce a co nejdřív vše zrealizovat. A rozhodně by si zasloužili při řešení jednotlivých problémů města více prostoru kompetentní lidé z dané oblasti, kterých máme podle mě na radnici dostatek.

Co čeká Charitu teď? Dostali jste oněch 200 tisíc...

Díky tomu můžeme dál dobře dělat naši pečovatelskou službu a službu denního stacionáře. V nejbližší době nás čeká nezbytná výměna automobilu, protože naše stará felicie je ve špatném stavu a na terénní služby jsou auta pořád potřeba. Opravili jsme venkovní posezení denního stacionáře. Skončili jsme v červnu dvouletý projekt vzděláváním ke kvalitě, kdy jsme proškolili všechny zaměstnance odborným vzděláváním v soc. službách. Ten projekt byl velmi povedený Tolik z aktualit...

Kde vidíte Charitu do budoucna, za 10 nebo 20 let?

Byla bych ráda, pokud by se podařilo v Luhačovicích vybudovat nějaké sociální bydlení. Rádi bychom na tom nějak participovali. Samotné pobytové zařízení jen v rámci Charity Luhačovice je opravdu hudba budoucnosti. Ale seniorů bude přibývat a pobytové kapacity budou potřeba. Jinak v rozvoji domácí péče bychom se rádi v nejbližší době zaměřili na poskytování domácí hospicové péče, aby lidé nemuseli využívat pobytových služeb a mohli v klidu dožít doma až do konce.

Médii před časem proběhla problematika pozlovického Domu pokojného stáří, kde podle kanceláře ombudsmanky byla různá pochybení v péči o klienty. Jak se na problém díváte?

To je potíž toho systému sociálních služeb. Zákon jasně ukládá, co má poskytovatel soc. služeb plnit. Jestliže to neplní, není to sociální služba. Tato zařízení se tváří, jako že nejsou zařízení soc. služeb, přitom ty služby nabízejí. Novelou zákona by se teď měla od ledna nově dát pravomoc kraji kontrolovat i tato zařízení a dohlédnout na jejich kvalitu.

Dotýká se Charity i problematika tzv. „šmejdů“ – výhodných nabídek, které ale výhodné nejsou, cílených hlavně na seniory?

Hodně jsme řešili hlavně problematiku převádění energií. Především seniorům jsme pomáhali rušit nově uzavřené nevýhodné smlouvy. Často se ale senioři stydí přiznat, že něco takového podepsali.

Srovnáváte sociální služby v našem regionu a jinde?

Hodně srovnávám, i protože mám rodinu v jiném kraji. Každý kraj má svou koncepci, což si myslím, že není úplně dobře. Vzniká nám 14 různých systémů, což rozdíly prohlubuje. Je to ale hlavně o lidech. Jestli chtějí pomáhat. Finanční zdroje jsou jen určitý základ. Hlavní jsou kvalitní pracovníci s dobrým vztahem k práci a klientům.

A za mnoho let, až budete ve vysokém věku, pokud byste třeba sociální služby sama potřebovala, spolehla byste se na pomoc Luhačovické Charity?

Doba spěje k tomu lidem pomáhat z veřejných zdrojů co nejméně, mám proto strach, aby se v budoucnu péče na základě nedostatečných zdrojů nezhoršovala. Jinak myslím, že pokud by se o mně pracovnice staraly tak jako to s lidmi dělají mé současné kolegyně, tak těm bych se svěřila opravdu ráda. Jinak bych si přála, jako většina lidí, když Bůh dá, dožít doma až do konce. Zdravotnictví i pečovatelské služby se zlepšují a směřují k tomu, aby člověk mohl doopravdy doma dožít. A společnost takto ty služby také vyjdou levněji.

Když se zapojí i rodina...?

Podpora rodiny je důležitá, ale nemá to být za každou cenu. Někdy se rodina o nemohoucího chce mermomocí postarat sama, a často jsou za měsíc všichni zralí na psychiatra. Je to spíše o tom, aby pečující rodina dokázala říct: „Toto jsme schopni zajistit a s tímto potřebujeme pomoci.“ Lidé si musejí připustit, že odbornou pomoc potřebují a je i nutné odlehčit sobě při starosti o blízké. Osoba, o kterou je pečováno se také často musí se svými handicapy vyrovnat, někdy je to rychlá změna z plného zdraví a zlost se tak přenáší na rodinu.

V čem nejvíc pečovatelky mohou pomoci?

Mimo zajištění základních potřeb, je to také psychická podpora. Ve spolupráci s odbornou péčí, se daří lidi se zdravotním omezením či demencí udržet v domácím prostředí déle. Rodinám pomáhá i to vědomí, že se o péči mohou s někým podělit. A naše služby zase pomáhají rodinám, aby mohly být pyšné, že svému blízkému dokázali zajistit všechny potřeby doma a pomohli mu tam důstojně dožít. A o to jde především!

Autor: Nikola Synek

Mohlo by vás zajímat