Pamětník zavzpomínal: Babičku mu zastřelili osvoboditelé

„Babičku mi zastřelili Rusi, co nás přišli osvobodit. Mysleli, že před nimi utíká,“ vzpomíná Vladimír Konečný – jedenaosmdesátník, který bydlí v centru Luhačovic. Pochází ale z místní části Polichno, kde vyrůstal a kde jako dítě zažil také konec války. Právě tam jeho babičku 1. května 1945 zastřelili. O tom, jak se věci udály a jak si konec války v Polichně pamatuje, chce ochotně povyprávět i o sedmdesát let později. 

„Já vás ale vyzvednu autem a povyprávím všechno na místě,“ říká mi po telefonu, když se domlouváme na rozhovoru. Pamětník, který je i přes svůj věk zjevně při síle, mě tak zanedlouho vyzvedne a míříme autem z centra Luhačovic do Polichna, které je směrem na Uherský Brod. Čeká nás plno zastávek s vyprávěním. To ale začíná už za volantem.

„Tady za tou křižovatkou napravo od cesty měli Němci ‚flaky‘, teda jako protiletadlové kanóny,“ říká mi, když míjíme křižovatku, kde se vpravo odbočuje na Biskupice. Němci tu ony flaky ale prý měli u Polichna na více místech. „To aby si chránili proti ruským letadlům dvě těžká děla, která byla v Polichně a kterými ostřelovali silnici u Bánova. Jedno letadlo i sestřelili, spadlo někde za Biskupicema, a jeden pilot z něj stihl seskočit na padáku a tady kousek ho zajali,“ dozvídám se.  Za pár chvil už jsme ale na začátku Polichna a zatáčíme u prvních domů do uličky na levé straně. Přijíždíme k hospodářství, kde je i původní stodola. „Tak tady kus od té stodoly mi babičku ráno zastřelili, ukazuje Konečný. My jsme tam dál vlevo vzadu měli udělaný kryt, takovou zemljanku v poli. Už týden jsme se tam chodili i s dalšími sousedy na noc schovávat, protože rodiče se báli, aby v Polichně nebyly velké boje, až tudy půjde fronta,“ povídá mi místní rodák. Prvního května brzo ráno se pak podle jeho vyprávění opravdu do Polichna začali dostávat Rusové. „Když už byli Němci pryč, babička nám to šla do krytu říct. Ona jediná zůstala doma kvůli krmení zvířat. Ale za hlavní silnicí až za potokem Rusi tlačili přes koleje dělo. Viděli, jak babička utíkala od chalup k poli. Křičeli na ni, jenže ona už dobře neslyšela. Tak jeden běžel až k potoku a zpoza něj do ní vypálil ze samopalu. Měla celkem sedm průstřelů. Jeden jí prošel krkem a vyšel hlavou,“ vypráví mi Konečný smutný příběh. Pak popisuje dění ve dnech osvobození dál. „Tu nalevo u té stodoly bylo kulometné hnízdo a tady Němci postavili takové dva valy a mezi ně dali klády jako protitankový zátaras,“ říká pamětník o kus dál.

Přesunujeme se k řadě domů vpravo od hlavní silnice. „Tady je náš domek, odkud babička běžela. Teď tu bydlí syn,“ pokračuje ve vyprávění. U domů je dnes ulička končící lávkou vedoucí přes říčku ke kapličce v centru Polichna. O pár metrů dál je vlevo silniční most. „Tady, kde je ta lávka, býval taky most, ale Němci ho podminovali a odpálili, to už pár dnů předem, když věděli, že se budou blížit od Brodu Rusové. A ten druhý most, jak je i dnes, vyhodili do vzduchu prvního května tak ve čtyři ráno, až přes něj odsunuli techniku ve směru od Brodu. Most ale bouchl jen na straně od Luhačovic. Říkalo se pak, že barák na druhé straně mostu měl kolaborant. Že si to jako domluvil, aby mu to dům nezbořilo,“ pokračuje pamětník ve vyprávění. Ustupujícím nacistům to ale prý zabrzdit příchod Rusů příliš nepomohlo. „Jednak nešli přímo, ale z kopců od obce Maršov, čímž i některé zátarasy obešly, a dostal se tudy i tank. Navíc, jak byl ten most spadlý jen napůl, dali ho pak provizorně dohromady. Tady bývalo dřív u vlakového nádraží technické zázemí železničářů a odbočující druhá kolej. Měli tam i složené pražce, které vozili různě na opravy. A těmi pražci Rusi pak zasypali ty trosky zpola zříceného mostu, tak se přes to dalo jezdit,“ vysvětlil pamětník. Když se od lávky dívám k mostu, kde prý kdysi ruiny vyspravovali, dozvídám se o dalším dramatu. „Jak to tam chlapi opravovali těmi pražci, tak z kopce naproti, z místa zvaného Sychrov, po nich stříleli z kulometu, bylo tam kulometné hnízdo. Ale jak byl ten most částečně v troskách, bylo se za co schovat, tak to nikdo nechytil,“ dozvídám se. Pokračujeme autem zpět na hlavní silnici ve směru na Brod. Jedeme až na konec Polichna. Těsně před cedulí značící konec vesnice odbočujeme vpravo směrem do kopce k zemědělskému družstvu. Hned u křižovatky jsou staré stodoly. „To kdysi býval statek a tady tu stodolu trefila bomba,“ vypráví rodák z Polichna. Vracíme se zpět do středu obce a odbočujeme do ulice, která nás dovede k vlakové zastávce. Kousek od ní bývalo i někdejší nádraží. „A tady v tom místě přetláčeli Rusi přes koleje to dělo. Ale koleje už byly jinak dávno potrhané, to Němci rozstříleli, aby se nedaly použít,“ ukazuje mi pamětník z auta. O kousek dál pokračuje ve vzpomínkách: „Tadyhle ve staré stodole mívali Němci uskladněné cukrovinky a tabák. Občas se nám něco z toho podařilo sebrat. To víte, žádné kokina nebyly a tabák si rád dal táta, pan učitel a konec konců i kluci,“ vypráví bez příkras pamětník. Jeho vyprávění se u kapličky chýlí ke konci. Tady byli i po válce pochovaní dva padlí Rusi a dva Němci, ale pak je převezli pryč,“ poznamenal. Hned nato ukazuje na plůtek u protějšího domku. „Tady, jak je ta branka, tak byla zapichlá nevybuchlá bomba. Pak ji museli vykopávat jacísi kolaboranti. Jeden se bál ji vytáhnout, ale druhému se to nakonec povedlo,“ vzpomíná Konečný. Po válce pak prý bylo ještě všude v okolí vůbec spousta munice. „To víte, my kluci jsme si furt hráli na vojáky, a tak jsme toho i moc sbírali. Měl jsem i pistoli na světlice a jednou jsem našel jakousi střelu, co jsem myslel, že se bude dát použít. Rozdělal jsem ji a asi nějak spustil zápalku, začalo to syčet, tak jsem to rychle odhodil. No, za pár chvil rána jak z děla, chlap, co opravoval opodál střechu, z ní sletěl a já za to všechno pak dostal hrozně natlučeno. To víte, válka konečně skončila, sotva jsme pochovali babičku a mně to mohlo zabít,“ uzavřel vyprávění Konečný. A zatímco se pak autem opět vracíme po hlavní silnici do Luhačovic, Němci před lety z Polichna odbočili  při ústupu směrem na Biskupice následování ruskými osvoboditeli. Samotné Luhačovice se dostaly do rukou spojenců až 2. května. To do nich přišly od Kladné Žilína rumunské jednotky.

Nikola Synek

run_function(‚hash‘,’po-modules-photogallery‘,’60175′,’global $wc;$wc=array();$pom=stripslashes(‚1016‘); $wc[‚id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$pom=stripslashes(‚60175‘); $wc[‚unique_id‘]=(($GLOBALS[‚interpret‘]->is_serialized($pom))? unserialize($pom):$pom);$wc[‚function_id‘]=’po-modules-photogallery‘;‘,’a:0:{}‘); ?>

 

Hlavní partneři