Blíží se největší křesťanské svátky. Co pro Vás příchod Velikonoc znamená?

Každé období v církevním roce má charakteristický ráz. Jiná je doba adventní, kdy se připravujeme na Vánoce, jiný charakter má doba postní, období přípravy na Velikonoce. To vrcholí ve svatém týdnu, který je závěrem postní doby a přechází do svátků velikonočních. My, kdo jsme pokřtěni, si v tomto čase uvědomujeme určitý závazek, obnovujeme křestní sliby. A tak jako se zjara čistí studánky, člověk potřebuje na těle i na duši také takovou očistu. Pohled na kříž nám zvláště v tomto období připomíná vrchol Ježíšova života, jeho smrt a vzkříšení.

 

Návštěvníky kostela čeká řada zajímavých obřadů. Odehrává se tu i mytí nohou?

Ano. Na Zelený čtvrtek je památka na poslední večeři, kdy Pán Ježíš poprvé proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev. Při večeři Ježíš umýval nohy apoštolům, aby dal příklad té služby druhým. Snažíme se při liturgii tyto prvky zapojit, oslovit tím lidi. Závěrem obřadu zveme na symbolickou večeři s beránkem, nekvašeným chlebem a vajíčkem jako symbolem života.

 

Co vše se v luhačovickém kostele ještě odehrává?

Je to celý Svatý týden, který začíná Květnou nedělí (letos 29. 3.), to se světí ratolesti. Následuje řada obřadů až po ty největší. Velký pátek má charakter přísného půstu, je to jediný den, kdy se neslaví mše svatá, ale jsou tři velikonoční obřady. Bohoslužba slova, uctívání kříže a svaté přijímání. Na Bílou sobotu se v kostele koná adorace u Božího hrobu. Je to ale také určitý den ztišení, kdy lidé navštěvují i hroby svých zemřelých blízkých. Na Bílou sobotu začíná večer slavení vzkříšení Pána Ježíše. Před kostelem se koná svěcení ohně, pak je průvod do kostela, kde pokračují velikonoční vigilie. Bohoslužby ve Svatém týdnu ke stažení.

 

Co by lidé měli dělat před Velikonocemi o půstu, aby žili jako správní křesťané?

Měli by být hlavně dobrými lidmi. Uvědomujeme si ale, že nejsme samospasitelní. Věříme na odkaz Božího slova, Ježíše Krista a držíme se příkladu těch, kteří se tou cestou vydali v historii, tedy svatých. My svatí nejsme, ale člověk, který usiluje o takovou svědomitost podle odkazu víry má v době půstu bohatý program pro tělo i pro duši.

 

Z Velikonoc i Vánoc jsou dnes dost komerční svátky. Velikonoční čokoládoví zajíčci už se prodávají měsíce předem. Jak se na to jako duchovní díváte?

My tomu nezabráníme. Na jednu stranu je dobře, že je dnes mnohé zboží dostupné. Neměl by to být ale ten jediný bod, který člověka naplní štěstím. Neměla by to být náplň prožívání těchto svátků. Musíme být vděční za dostatek, ale nestavět na tom svoje životní priority.

 

Jste Polák. Jak se ve Vašem rodném kraji slaví Velikonoce?

Pocházím ze Slezska, z okolí města Opole. Z Polska jsem sem přišel v roce 1991 a dodnes ho samozřejmě navštěvuji – své rodiště i příbuzné. Nejcharakterističtější v Polsku je svěcení pokrmů na Bílou sobotu. Tady je světíme až v neděli. Tam je to hodně masová akce. Liturgicky je to stejné, ale v Polsku ke svátostem chodí více lidí.

 

A co lidové zvyky na velikonoční pondělí? Tady se chodí s pomlázkou.

Ve Slezsku se slečny a paní polévají vodou. Tady je ta mrskačka. Ale účastníci mají společné, že jejich konec je často podobný… (úsměv)

 

Myslíte rozveselení různými nápoji?

Lidé se hodně navštěvují, prožívají ty tradice, které jsou nositeli dobrých věcí, ale v mnoha případech to i trochu sklouzne.

 

Vy jste v mladším věku, ještě než z Vás byl kněz, také chodíval děvčata polévat?

Také jsem to absolvoval s kamarády a známými, i když opravdu jsem tomu tolik neholdoval.

 

Později se z Vás stal kněz. Proč se jím člověk stane?

To krásně vyjádřil papež Jan Pavel II. Ten říkal, že je to „dar a tajemství“. Nikdo si to nezvolí sám, ale musí to v sobě poznat a učit se respektu k tomuto poslání, které je založeno na velké úctě a důvěře lidí k duchovnímu. Přichází za vámi často s tak osobními věcmi. Poznání, že je to má cesta, lze přirovnat k tomu, když přijdou mladí lidé a chtějí se vzít. Ptáte se: „A jak jste poznali, že k sobě patříte?“ Podívají se na sebe a řeknou: „Mělo to tak být. Vzniklo mezi námi něco, co nelze ani popsat.“

 

Váš krajan Jan Pavel II. byl velká osobnost. Setkal jste se s ním někdy?

Zapůsobila na mě hlavně jeho návštěva v naší polské diecézi, když jsem byl ještě kluk. Přijel v 80. letech, kdy ještě nebyla svoboda, na poutní místo Hora Svaté Anny. Vzpomínám, jak tam byla řada tanků, vojáků a policajtů a kolem nich proudily davy lidí na setkání s papežem. Později spolubratři pořádali cestu do Vatikánu. V tamních zahradách jsme se mohli s papežem i osobně setkat, pohovořit. Čím dál více si uvědomuji, jaký měl dar a charisma a co vše lidem přinesl.

 

Věnoval se hodně mládeži a na papežský stolec nastupoval na poměry celkem mladý, že?

Byl plný elánu, sil a zkušeností i ze svého působení na katolické univerzitě, kde přednášel. Vnesl jako papež do církve něco průkopnického, cestoval po celém světě a setkával se s lidmi. Přinesl tak na církev nový pohled i ze strany nevěřících. Často mě překvapí, jaké pěkné svědectví o jeho působení vydávají třeba i lidé, od kterých by to leckdo vůbec nečekal. Jan Pavel II sjednocoval lidi různých náboženství, a měl především krásný vztah k člověku. To je taková univerzální řeč, která oslovila mnohé a zanechala něco v jejich srdcích.

 

Jeho nástupce Benedikt XVI. z funkce, ve které se obvykle setrvává až do posledních chvil, odstoupil. To není úplně standardní.

Když se teď díváme zpět, vidíme, že jeho úkol byl vlastně hlavně určitý přechod mezi působením jeho předchůdce a současného papeže. Myslím, že tento úkol splnil Benedikt XVI. excelentně. Převzal úřad s velkou pokorou a jeho odstoupení pak bylo velkým překvapením. Ale nebylo to, jak to někdy třeba vidíme u politiků, kvůli nějaké korupci, ale byl si vědom toho, že jeho síly jsou už omezené a církev vyžaduje zase nový přístup. Papež František díky tomuto kroku teď přináší zase novou sílu a něco, co tento svět potřebuje.

 

Co má lidi u víry v dobro a „boží spravedlnost“ držet, když vidí ve zprávách tolik masakrů – válku na Ukrajině, tragédii po střelbě v sousedním Uherském Brodě?

Otázka dobra a zla a hříchu provází lidstvo od nepaměti. Neuděláme ze světa nebe na zemi, o to už se jiní pokoušeli. Bůh není jako policajt, který by měl vše zařídit. Je ale zdroj síly, pokoje, života a spravedlnosti, která se všem nabízí. Bůh nám nedává hotovou věc, ale návod. Říká v přikázáních: „Nezabiješ! Nepokradeš!“ Když to bude člověk respektovat, bude přispívat k tomu, co sám očekává. Že je zlo a je ho tolik, záleží na lidech. Ani Ježíš všechny na víru neobrátil, ale poklad správného způsobu života všem nabídl. Lidé mají problémy a starosti a kolik jich znám, co mi říkají: „Kdybych neměl víru, tak bych to nezvládl.

 

Co vás vlastně dovedlo sem do Luhačovic?

Teologická studia jsem začal v diecézi Opole, v krásném městě Nysa. V 90. roce náš arcibiskup navštívil prvního po převratu zvoleného olomouckého arcibiskupa Vaňáka. Ten věděl, že tu budou potřeba noví kněží. Vyjádřil přání, zda by mohli přijít i z Polska, a to nejlépe, ještě jako bohoslovci, kteří se na své poslání chystají. V semináři nás k tomu pak vybídli. Že můžeme dokončit 5. ročník studia v Olomouci. Po vysvěcení že ale aspoň 5 let v tamní diecézi máme působit. Přišlo nás do Olomouce 7 a všichni jsme už v Česku zůstali.

 

Z Olomouce jste zamířil rovnou do Luhačovic, nebo kolika farnostmi jste prošel?

Začínal jsem v Otrokovicích, ještě než se tam postavil nový kostel. Po vysvěcení jsem byl asi rok kaplanem v Holešově a poté jsem byl ve farnosti Velký Ořechov. A osmadevadesátém jsem byl poslán sem do Luhačovic. Byl jsem tu už o rok dříve jako host na svěcení nového kostela, kde dnes působím. Tehdy jsem vůbec netušil, že tu budu jednou vést farnost.

 

Jaké to je muset změnit farnost, když už navážete s tamními lidmi vztahy?

Má to výhody i nevýhody. Tak jako u ostatních: když je člověk mladší, nevadí mu třeba cestovat více za školou nebo prací. Když už je starší, začíná si ještě více cenit lidí, se kterými žije, i toho svého zázemí. Není to jen tak odjet a začínat znovu. Ale to je součást našeho poslání.

 

A v mládí jste třeba přemýšlel, že byste byl něčím jiným než právě knězem?

Samozřejmě. Tehdy byly už i možnosti třeba začít podnikat. Já pracoval v zemědělství, dělal jsem totiž školu zaměřenou na opravy zemědělských strojů a pak nástavbu s maturitou. A v 90. letech se dost začínalo podnikat v dopravě a stavebnictví. V našem ročníku v semináři byli i někteří, kdo úspěšně podnikali, ale pocítili, že to prostě není to pravé, a stali se z nich kněží. Mohli jsme si už tehdy vyměnit řadu zkušeností a dodnes se spolu všemi setkáváme.

 

Co je na Vaší práci nejtěžší a co nejpěknější?

Je to práce s lidmi, což není nikdy lehké. Lidé očekávají, že je přijmete, vyslechnete, prožíváte s nimi všechny události, a to i ty smutné a bolestné, jako poslední rozloučení s drahou osobou. Ale zase jsou tu narození a křty dětí nebo svatby. Musíme se radovat z těch pěkných věcí, ale umět i sdílet ty pocity, které přináší nemoc, utrpení, smrt.

 

Jak složité je dát třeba rozhřešení při zpovědi?

My kněží jsme jen zprostředkovatelé mezi Pánembohem a kajícníkem, který přichází. Nejsme ti, kdo o tom všem rozhodují. Pokud člověk chybu uznává, lituje a usiluje o vlastní změnu k lepšímu, je to vlastně radostné. A my tím také víme, že naše služba je potřeba a je o ni zájem. Zpovědní tajemství je ale také velká důvěra, kterou jako duchovní nesmíme zklamat.

 

Luhačovice jsou léčebné lázně. Nakolik podle Vás platí známé: „Věř a víra tvá tě uzdraví.“?

Není to nic nového, že víra pomáhá. Vždyť i jedna z nejstarších budov v Luhačovicích je kaplička na kolonádě. Vždy se počítalo s tím, že člověku k uzdravení nemusí stačit jen lékařské úsilí a dovednosti, hledá také to útočiště. Ve městě se změnilo hodně, ale to místo vyzývající k modlitbě, je tu pořád. A lidé místo, kde se pomodlí a ztiší, velmi rádi a často vyhledávají.  Naopak lituji lidi, kteří vyjdou z inhalatoria a hned si zapálí cigaretu, nebo se při pobytech na pokoj vracejí v pozdních nočních hodinách. To myslím zdraví moc nenapomáhá… (úsměv)

 

Kolik máte na starost sakrálních staveb, které v rámci své práce objíždíte?

Dva farní kostely – v Luhačovicích a Pozlovicích, pak je tu zámecká kaple, čtyři kaple v okolních obcích a místních částech, pak částečně kaple na kolonádě patřící lázním a kaple u Augustiniánského domu. V kostelech se slouží mše pravidelně, v  kaplích v okolí tak jednou za čtrnáct dnů a také podle různých slavností a svátků.

 

Život duchovního je dost rozlítaný, jak třeba relaxujete?

Tím, že jsme my kněží stále mezi lidmi, mám občas rád i trochu samoty v přírodě, projít se někde venku. V tom mám trochu resty, a přitom je to potřeba, protože jak známo, jen ve zdravém těle je zdravý duch!

 

A co tedy třeba nějaký sport?

Žádným sportovcem už asi nebudu, ale projížďky na kole po okolí mám rád. A chci se snažit to dělat víc, protože se to díky nové cyklostezce na přehradu přímo nabízí a láká.

 

Jak vypadá farářův den?

Začíná modlitbou, pak jsou věci kancelářské, výuky náboženství, bohoslužby, přípravy na svátosti. Den k nutné relaxaci vychází na trochu volnější úterý nebo středu. Ostatní povolání mají obvykle volno o víkendu, nám naopak koncem týdne začíná intenzivnější práce. Ve čtvrtek se věnujeme přípravě dětí na první svaté přijímání. Pátek a sobota jsou hodně pohřby, také svatby, neděle jsou dopolední bohoslužby a také pravidelná večerní, která se velmi osvědčila.

 

Jak často se modlíte?

Ježíš říkal, že modlit se máme stále. My den modlitbou začínáme a modlíme se třeba i za ty, kteří to nestíhají, protože odcházejí do svého zaměstnání nebo do školy. Doprovázet modlitbou ostatní z naší farnosti není jen náš úkol, ale i potřeba srdce.

 

A máte třeba nějakou oblíbenou modlitbu nebo část bible?

Jako kněží máme povinnou modlitbu, která nás provází celý den. Vrcholem je ale slavení mší svatých s věřícími. To je ten pevný bod v  naší službě.

 

Jak chystáte kázání? Víte předem, co budete říkat?

V neděle a svátky je promluva při mši povinností. Jde vždy o to, aby se člověk snažil podle toho, co říká, sám žít a byla tam i ta osobní modlitba. Dnes je kromě odborné literatury i řada komentářů k božímu slovu na internetu, což může pomoci v přípravě. Samozřejmě to neznamená, že něco stáhnete a druhým přečtete. Pokud by maminka rodině vařila jen instantní pokrmy, také by to nebylo ono. Může vycházet z receptů, ale dá tam svůj přístup, starost a práci.

 

Jak těžké bylo při tomto povolání překonat jazykovou bariéru danou Vaším původem? Snazší tím, že polština i čeština jsou si jako slovanské jazyky podobné. Na druhou stranu díky té podobnosti někdy myslím, že mluvím správně, ale jak se říká, tvá řeč tě prozradí. Jsem si vědom v tomto u sebe určitých nedostatků, ale od začátku jsem se setkával s lidmi, kteří v směru ke mně byli velmi tolerantní. Že by mi někdo dával najevo nějakou nevoli, se stalo jen ve zcela ojedinělých případech.

 

Život kněze je přece jen specifický. Co dělat, aby chápal problémy ostatních?

Žijeme mezi lidmi – nejsme někde v klášteře v horách za vysokou zdí. Setkáváme se s lidmi, máme společné zájmy, starosti. Třeba jen opatrovat kaple a kostely, to provází spousta takových běžných praktických záležitostí. Navíc se bavíme a stýkáme s lidmi všech věkových skupin. Jsme s nimi od narození, křtíme je, učíme děti, oddáváme mladé páry, ty pak mají děti, navštěvujeme starší, nemocné, jsme u posledních rozloučení. Máme před sebou také všechny ty životy druhých, takže odtrženi od reality určitě nejsme.

Páter ThDr. Hubert Wojcik

*1966, Przywory (Polsko)

Studoval technicky zaměřenou střední školu, maturoval roku1987.

Vysokoškolská studia teologie začal v Polsku, 5. ročník ale dodělal na univerzitě v Olomouci.

Doktorát z teologie získal na univerzitě v Opoli (Polsko).