Reklama
Reklama

Články

Vzpomínka na Marii Calmu Veselou

31. 8. 2011

V roce 2011 si připomínáme 130. výročí narození pěvkyně, básnířky a spisovatelky, významné osobnosti první poloviny 20. století – Marie Calmy Veselé. Významné výročí narození  připomene Luhačovický okrašlovací spolek Calma ve spolupráci s muzeem kulturním programem ve dnech 3., 4. a 8. září, na který srdečně zveme všechny zájemce.

Marie Calma Veselá byla druhou manželkou budovatele moderních luhačovických lázní MUDr. Františka Veselého, a přestože strávila v Luhačovicích pouhé tři lázeňské sezony, zapsala se významně do jejich kulturní historie. Její umělecký pseudonym přijal do svého názvu Luhačovický okrašlovací spolek Calma, zaměřující se na pořádání kulturních programů, promenád a vystoupení v replikách historických kostýmů, převážně z období secese.

Marie Calma  se narodila se 8. září 1881 v Unhošti v Čechách. Od dětství vynikala v hudbě a vystudovala hru na klavír a zpěv. Od sedmnácti let koncertovala v Praze, ve Vídni, ve Varšavě i v Mnichově. Z této doby pochází její umělecké jméno Calma, přejaté z italské písně. Bylo jí nabídnuto angažmá v mnichovské opeře, ale na naléhání rodičů se operní dráhy vzdala a smířila se jen s občasnými koncerty. O to více se začala věnovat literární tvorbě. Byla umělkyní, která v mnohém předběhla svoji dobu. Její literární dílo, velké zásluhy na objevení a uvedení moderní české a slovanské písňové tvorby do koncertních síní, tvorba koncertních cyklů lidových písní, stejně jako realizace výchovných koncertů pro děti jsou odvážnými a moderními počiny, které by neměly být zapomenuty.

Marie Calma je autorkou desítek fejetonů a nejrůznějších příspěvků pro Lumír, Národní politiku, Venkov, Národní listy, Luhačovické lázeňské listy, Samostatnost, Zvon, Zlatou Prahu a další periodika. Vydala přes třicet knih, mezi nimi několik básnických sbírek, například Nekonečnou cestou, Písně moderní Markétky, Strom poznání, Jarní zpěvy, Rozhovory s Bohem, Nad strží. Za sbírku Sny v sonetech obdržela v roce 1927 cenu akademie. Motivy pro svoji literární tvorbu čerpala v pražské společnosti i na venkově. Její verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Překládala z polštiny a němčiny. Zajímala se také o lidovou kulturu a psala pohádkovou a povídkovou literaturu pro děti s národopisnou tematikou. Dnes je její literární dílo téměř zapomenuto a těžko dostupné, ale ve své době razilo moderní myšlenky a překonávalo dobové předsudky, především v oblasti ženské emancipace a umělecké svobody.

V souvislosti s Luhačovicemi je často připomínáno seznámení Calmy s Leošem Janáčkem: V den Mariiných dvacátých sedmých narozenin, 8. září 1908, pozval František Veselý do svého bytu v lázeňské vilce Lipové několik nejbližších přátel, mezi nimi Leoše Janáčka, který zde byl v té době na léčení. Na tento den později vzpomínala Marie Calma takto: „Na pianině ležel nerozřezaný klavírní výtah „Její pastorkyně". Janáček rozřezal několik listů a sedl k pianinu. „Prý pěkně zpíváte, tak ukažte, co umíte!" Byl překvapen, že dovedu zazpívat Jenůfu i Kostelničku z listu. A mně bylo, jako kdyby Jenůfu pro mne komponoval. Tak mi byla hned napoprvé známá a blízká." Toto setkání a navázání přátelství mělo pro Janáčka velký význam. Marnou snahu prosadit jeho hudební dílo v Praze mu pomohli manželé Veselí překonat za pomoci svých společenských styků, diplomatického úsilí a uměleckého zanícení. Roli sehrála i Calmina touha zpívat Jenůfu. Když v roce 1915 František Veselý přijal funkci vedoucího lékaře v lázních Bohdaneč, vytvořili manželé kolem sebe stejně jako předtím v Luhačovicích kulturní prostředí a soustředili zde významné umělce. Tady pokračoval promyšlený a soustředěný zápas o uvedení Janáčkovy opery v pražském Národním divadle. Veselí přesvědčovali hudební kruhy v Praze o uměleckém a ideovém významu Janáčkovy opery. Marii Calmě se podařilo získat svého bývalého učitele z hudební školy Karla Kovařovice, dirigenta, dramaturga a šéfa opery Národního divadla natolik, že překonal počáteční nedůvěru k Janáčkově hudbě a po seznámení s partiturou (do které vnesl drobné úpravy, dodnes akceptované) se rozhodl uvést Její pastorkyňu na jaře 1916 na scéně Národního divadla. Uvedení opery v Praze bylo obrovským úspěchem a otevřelo stárnoucímu Janáčkovi vytouženou cestu do pražských a evropských hudebních síní. I když po úspěchu opery vztah s Veselými ochladl, Marie Calma jeho dílo obdivovala a prosazovala po celý život.

V červnu 1909 začaly vycházet Luhačovické lázeňské listy. Jejich vydavatelem byl lázeňský lékař Zikmund Janke, redaktorkou byla po celou první sezonu Marie Calma. Noviny vycházely dvakrát týdně. Marie Calma  se snažila, aby se zde lázeňští hosté dozvěděli vše, co by je mohlo o místním dění zajímat, ale také to, co mohlo vzejít z Luhačovic jako poselství české a slovenské veřejnosti. V prvním čísle otiskla programový fejeton „U nás" – jako výzvu k navštěvování domácích, neponěmčených lázní. Vycházely zde referáty a postřehy o všem zajímavém, co se v Luhačovicích a okolí dělo, trasy výletů do okolí, verše i odborné články a zamyšlení. Zahájila anketu o budoucnosti lázní, kde nastínila svoji představu velikých Luhačovic. V polovině sezony měl být otevřen nový lázeňský dům. Na rok 1909 připadlo 25. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Protože v Luhačovicích počátkem roku 1909 zemřela jeho druhá žena Bettyna a dosud zde bydlela jejich dcera Zdenka Heydušková, provdaná za lesmistra luhačovického panství, navrhla Marie Calma, aby nová budova dostala jméno Smetanův dům, a dokázala tento návrh přes nepříznivé politické tlaky prosadit. Otevření domu spojila se smetanovským  hudebním festivalem, Smetanovu bustu odhalila jeho vnučka a po pouti k hrobu paní Bettyny se slavnost skončila ohňostrojem. Zásluhy o Smetanův festival zhodnotil v Lázeňských listech profesor doktor Theurer: „Vkusu a úsilí Marie Calmy se podařilo vykouzlit v Luhačovicích večer tak nádherný a slohově jednolitý, tak umělecky posvěcený, jak se podaří zřídka kdy a na který se nezapomíná. " Přes úspěch festivalu i nesporný celkový vzestup lázní se na srpnové schůzi 1909 správní rada lázní postavila proti doktoru Veselému. Došlo k ostré názorové konfrontaci. Veselého postavení v akciové společnosti, kterou sám zakládal a těžce prosazoval, bylo úplně podvráceno. Za této situace se Veselý rozhodl Luhačovice opustit. Muselo být pro něj bolestné zanechat zde svoje nevětší a nejmilejší životní dílo v době, kdy nebylo zdaleka dokončeno.

Loučení s Luhačovicemi bylo hlavně pro Veselého velmi těžké. Marie Calma je v Luhačovickém památníku poeticky opsala těmito slovy: „A dnes jsme se přišli rozloučit. Schválně jsme zůstali přes neděli, abychom si vyšli na známá místa, k milým cestám s výhledy do údolí. Bývali jsme tu zjara i v podzimu, než Luhačovice zaplavil shon saisony, naslouchala jsem tam se zájmem nadšeným slovům svého muže. Viděl svou luhačovskou pohádku zkrášlenu, zvětšenu a ještě rostoucí. Luhačovice byly jeho láskou, cílem jeho ctižádosti, jediným myšlením. A teď jsme se přišli rozloučit. Stáli jsme nahoře, vysoko nad „búdou" a pod námi mizela „Nížina" v lehké mlze večerního šera. Nic jsme nemluvili. Ale stejné struny vzpomínek zněly nám v uších. Osm let práce, budování, úsilí, štěstí tvoření i bolesti zklamání – všeho musilo být tady vzpomenuto, znovu dobojováno."

Manžela přežila Marie Calma Veselá o více než čtyřicet let. Svůj život dožila v pražském karlínském bytě v osamění 7. dubna 1966. Její dílo je dodnes inspirativní. Luhačovický okrašlovací spolek Calma si vzal za úkol starost o její hrob na pražských Olšanech.

Blanka Petráková

 

Autor: Blanka Petráková

Mohlo by vás zajímat